Koupání uzenin

Když jsem zveřejnila článek Desatero triků nejmenovaného obchodního řetězce, blogosvět byl zděšen. Ale to já také, ale když jsem si četla komentáře o mytí sýrů, uzenin… upřímně vzato, nevěřila jsem. Nemohla jsem a nedokázala jsem uvěřit, že by toto mohla být pravda. Ale pak jsem to sama zažila. V řetězci, ve kterém jsem pracovala, když jsem psala článek Desatero triků, jsem dala výpověď a nastoupila do Maloobchodního řetězce, věřila jsem, že tam bude vše jiné, lepší.
Tak na jednu stranu to lepší opravdu bylo. Vedení se nespojovalo se zákazníky proti zaměstnancům, ale se zaměstnanci proti zákazníkům. Ale co se týče hygieny, tak to bylo opravdu něco…

V minulém zaměstnání jsem si stěžovala na nošení kšiltů, alias debilek. Teď už si nestěžuju, tady kšilt totiž vůbec nosit nemusím, je pohozený v nějaké skříňce pod pultem a vzít si ho musím jedině tehdy, pokud by měla přijít velká kontrola, ale to by mi prý dali vědět. Stejně tak je to s vlasy. Předtím jsem je musela mít stažené do drdolu a nyní bych své (do pasu dlouhé) vlasy klidně mohla mít rozpuštěné. Mimochodem, už jste někdy spolkli takhle dlouhý vlas? To máte jeden konec v břiše a druhý vám ještě čouhá z pusy, fakt lahůdka…
To samé rukavice. Sice na pultě dané byly, ale jediný pokyn zněl, ať zákazníci nevidí, pokud je nepoužívám.
Tohle všechno bych nějak překousla, protože, až možná na ty rukavice, tyto opatření považuji za zbytečné.
Co mnou ale hluboce otřáslo, bylo, že tady se také na spotřební lhůtu moc nekoukalo a protože se jednalo o maloobchodní řetězec s poměrně malým obratem, zašlo to všechno ještě mnohem dál…
Když se obrátily vystavené tvrdé salámy v pultě, byly spodky úplně bílé od plísně. Člověku by se chtělo zvracet jen při představě, že na takový bílý už změklý salám má sahat. Moje povinnost však byla daleko horší. Já nejen, že jsem ten salám musela vzít, já z něj musela stáhnout tu plesnivou slupku, pokud na něm byl ještě obal tak ten zlikvidovat, aby ho náhodou nenašla kontrola, kdyby přišla a pak celý ten hnus skrájet a se slevou prodávat lidem.
Podobné to bylo s plesnivými klobásami, ty se prostě vzaly pod vodu, strčily se pod tekoucí proud, plíseň se smyla, klobásy se osušily a dál se prodávaly lidem.
Bylo to neskutečné… Trvalo to měsíc a já skončila, jak jinak, na neschopence. Z levného německého sajrajtu ve kterém jsem myla nádobí se mi začaly ničit ruce. Došlo to tak daleko, že se mi udělal velký ekzém na rukou. Ruce byly zarudlé, rozpraskané do krve, musela jsem k doktorovi, protože když to trvalo déle než čtrnáct dní, už jsem to neustálé pálení a bolest nemohla vydržet. Navíc ruce opravdu vypadaly dost zle a začaly i „hicovat“.
Ovšem, když jsem svoji neschopenku dávala vedoucí, byl to zážitek, jaký jsem ještě nezažila. Mimo jiné vzteky rozervala výpověď, kterou pro mě měla připravenou, za to, že jsem nemohla přijít do práce (o čemž jsem jí dala vědět)… Bylo to fakt nepříjemné…
Únor 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *