Konejšivá náruč

Stalo se přesně tak, jak jsem předesílala v předchozím článku. Já a VB = finnito.

Sice je mi mizerně, ale ani ne tak kvůli té ztrátě, jak spíše kvůli tomu, že jsem si za poslední dva roky resp. rok mohla jen já sama. Měla jsem být vnímavější a ne umanutý, do sebe zahleděný idiot, co si jde za svým bez ohledu na okolí. Dobře mi tak. Navíc, rozešli jsme se už před více než dvěma roky, takže teď to pro mě není takový šok, nefungovalo to a zjevně to ani fungovat nezačne.

Můj problém je Ciri. Miluju jí a je pro mě jako vlastní dítě. Sice ji chci hlídat dál, jenže to mi bude bránit zakořenit někde jinde, ale vzdát se jí nedokážu. Kdykoliv si pomyslím, že bych jí už neviděla, neobejmula, neopusinkovala… je to jako rána do žaludku.Všechno se ve mně stáhne a nemůžu se nadechnout.

Tohle je prostě láska

To jak moc je pro mě důležitá, jsem si uvědomila včera. U babičky jsem potkala sestřenku s jejím 3 měsíčním chlapečkem. Pochovala jsem si ho. Očekávané pocity extáze (chovám si mimčo) a zoufalství (není moje) se nedostavily. Vyděsilo mě to, jak je chlapeček lehký, vůbec jsem ho v náručí necítila a zatímco jsem na něj cukrovala, přemýšlela jsem, že bych mnohem raději byla u Cirinky a měla v náručí jí.
Stala se ze mě opravdová psí máma, což je samo o sobě dost velký průšvih, ale to, že moje psí dítě ani není moje a budu se ho muset vzdát mění celou situaci v tragédii. Jo, je mi mizerně 🙁

Na náladě mi nepřidává ani to, že jsem se ocitla na trhu zadaných a nezadaných, nemám žádné kamarády a tudíž šance na nějaký protějšek je takřka nulová a vzhledem k tomu, že bych měla problém i se sbalením spacáku, natož chlapa, je vlastně ještě nižší než nulová. Navíc já ani nevím jestli někoho chci. Spíš teď jenom chci, aby někdo chtěl mě.

Původně jsem si (trochu svinsky) říkala, že bych tedy mohla využít společnosti Pola a Berušáka a trochu si užít života. Ne s nimi chodit nebo (nedej bohové) spát. Spíš si nechat přifouknout pomuchlané ego a sem tam nějaký výlet. Toho, že bych jim mohla podlehnout se už moc nebojím, svým způsobem nenávidím celý svět kromě Ciri. Jenže to vypadá, že si karmu nepokazím, protože pánové zřejmě ztratili zájem. Asi nemůžete chlapa 4 roky odmítat a pak čekat, že přiběhne na telepatický povel.:-D Dobře mi tak!

 

Takže mi zbývá jediné místo, kam si zalézt. Blog! Ta poslední záchytná síť, když je mi smutno a přijdu si k ničemu. Konejšivá náruč, která mě nikdy neodmítne. Zrovna dneska jsem dostala maila z nakladatelství. Moje recenze knihy Dům v ulici Naděje se jim moc líbila. Hned se cítím o něco lépe. Budu si prostě jezdit na výlety, ať s Ciri, nebo i sama, budu psát články a nebudu to prostě všechno tak hrotit. Byla jsem sama celý život a i když je to naprd, když vztah nefunguje, je to tisíckrát horší. Samota nebolí jen ubíjí a otravuje. 

Když budu skučet po dětech vzpomenu si na ten šok, když jsem nic necítila, když jsem chovala toho mrňouse, tohle se mi ještě nikdy u dětí nestalo. (Ono to má zřejmě velmi jednoduché a praktické vysvětlení, ale já ho ignoruju a držím se toho, že na děti ještě nejsem připravená.)

A co se týče osob náležících k mužskému rodu. Asi mi nezbude než překonat všechny fobie, nechuť, samotářství a prach obyčejnou lenost a vydat se někam mezi lidi. Kino, divadlo, výstavy, výlety… a buď se něco stane nebo ne. Je to jedno, alespoň se budu bavit já a když budu mít u sebe Ciriprdku nikoho dalšího nepotřebuju.

Moje malé miminko

Plus ještě uvažuji nad cca dvěma měsíci v Anglii, protože… proč ne. Jsem volná jako pták a absolutně nezávislá. V podstatě mám život, pro který by jiní vraždili a já tu jen nevděčně kňourám. Jednou až budu mít ten život, co chci, budu snít o životě, který mám teď. Znám se 🙂 Proto se chci přeprogramovat a užívat si přítomnost, dokud nepřijde ještě lepší budoucnost.

A ona sakra přijde, to vám povídám! 🙂

 

 

4 komentáře: „Konejšivá náruč

  • 16.4.2018 (18:51)
    Permalink

    Hm. Pořád nechápu, proč si nepořídíš psa z útulku. Hoooooodne by ti to pomohlo. Více než chlap. Protože by ses uklidnila, přestala myslet na svoji samotu, která by nebyla aktuální, na chlapy. Ti by pak risli sami. Pokud umíš aspon trochu vařit 🤣🤣🤣

    Reagovat
    • 16.4.2018 (19:20)
      Permalink

      To je jednoduché 🙂 Útulkový pes už v životě zkusil dost a já se bojím, že až se mi za pár let narodí dítě, hodně bych ho upozadila (jako Matýska s příchodem Ciri) a on by po zbytek života trpěl. Kdyby to šlo na byt, uvažovala bych o dočasce, ale nějak cítím, že by to teď nebylo ono. 🙂 Já mám v hlavě určitý plán, ale zatím se budu držet Ciri dokud to půjde. Jedna věc je se vzdát Vbho a přiznat si pravdu, ale vzdát se mého malého zlatého štěňátka, to už je věc úplně jiná. 🙂

      Reagovat
  • 19.4.2018 (8:57)
    Permalink

    Máš to dobře vymyšlený, a přeju ti, ať to jde podle představ. Mě se to bohužel nedaří, žít jen přítomností. Přitom se taky nemam špatně. Jen ten věk už mě natolik začíná děsit, že jsem se rozhodla jít i přes obavy do umělého oplodnění. A chlapa si najít až po dětech.

    Reagovat
    • 20.4.2018 (9:27)
      Permalink

      Páni, tak to tě obdivuju. Já mám zatím ještě 3-5 let čas a pak udělám to samé. Teď jsem se rozhodla si užívat. Mám rozdělaný jeden plán a hrozně doufám, že to vyjde. Bylo by to pro mě splnění velkého snu, který se dá realizovat jen když člověk nemá závazky, tak toho chci využít 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *