Když máte psa…

… je to jako byste měli dítě. Nevíte, co máte dělat, aby to bylo správně. Příruček sice byly napsány tisíce, ale názory si vzájemně odporují a tak vám nakonec nezbude než dát ve výchově na instinkt a doufat, že výsledkem bude šťastný pes.

Osobně jsem proti fyzickému trestání, jak u dětí, tak u zvířat. Myslím si, že když rodičovi rupnou nervy a dá dítěti pořádně na prdel, tak je to jeho osobní prohra. Na druhou stranu si myslím, že 1-2 výchovné na zadek ještě nikoho nezabilo

Dítě zatím nemám, ale „mám“ psa.

Jinak je úplně normální 😀

„Můj“ pes je milované zbožňované zlatíčko. Tláská do sebe jedny z nejdražších a nejkvalitnějších granulí na trhu, občas dostane prvotřídní hovězí od místního vyhlášeného řezníka s pár dávkami lososího oleje nejvyšší kvality. Její psí šampon stojí stejně jako můj superkvalitníbio  a ceny dalších hraček (které má obvykle na jedno použití) a pamlsků se celkově pohybují v řádu tisíců.

Je zvyklá spát v posteli, usínat v objetí, ráno si sama přijde, lehne ti na vás, opusinkuje vás a kdyby jste jí pusinkování neoplatili, tak nebude spokojená.

Celý den tráví většinou vedle mě a někdy, když je jí to málo, tak mi vyleze na židli na klín, stočí se tam do 25 kilového klubka a vydrží tam třeba hodinu ležet a chrnět.

Je to zbožňovaný miláček.

Nejchytřejší pejsek na světě

Přesto jsou situace, kdy, podle mě, musí dostat na prdel. Já jí „netluču“ když něco provede, neposlechne atd., kromě jedné jediné výjimky. Když neposlechne na přivolání a zběsile za někým letím. I když ono za někým  je trochu závádějící, takhle zbavit smyslů ji dokáže jedině kočka. Třeba ta, co jsme potkali dnes ráno…

 

Všimla jsem si toho malého černého pantera dříve než Ciri. Pomalu jsem přešla k baráku a řekla Ciri, že jdeme domu. Jenže v tu chvíli si jí Ciri všimla. Seděla na sněhu, tělo napnuté soustředěním, uši v pozoru.

Podle VBho návodu jsem jí přísně řekla „nesmíš“. Pomalu jsem se k ní vydala, abych jí drapla za obojek, aby mi nezdrhla, nedělal jsem si iluze, že mě poslechne. Měla jsem pravdu, ještě jsem nedořekla ani druhé „nesmíš“ když vyrazila. Přeskočila silnici a vypálila za kočkou. Řítili se podél zahrady přímo ke konci tarasu, který je 2-3 m vysoký. Kočka bez zaváhání skočila dolů. Viděla jsem, jak se Ciriprd řítí bez zpomalení kupředu.
Zastaví, říkala jsem si v duchu, přece není tak blbá, ví, že je tam výška. Zvířata mají instinkt, kdyby byla takhle pitomá, tak v přírodě nepřežijí… nestihla jsem si ani domyslet všechny důvody, proč Ciri určitě z té 2-3 metrové výšky v zápalu zaujetí neskočí, když mi zmizela z očí.

Zvířený sníh, který po sobě na hraně tarasu nechala ještě ani nestihl dopadat na zem, když jsem tam doběhla. Děsila jsem se toho, co uvidím. Bude mít zlámané přední packy, zoufale se bude snažit postavit, bude kňučet bolestí? Nebo si rovnou srazila vaz? Co její páteř? Třeba ten skok zvládla, je to přece amsatff a ti dokáží neuvěřitelné věci, ale v tom případě, by jediný směr kterým by se kočka mohla vrhnout je na hlavní silnici. Nejfrekventovanější silnici ve Vesnici. Určitě jí srazí auto!

S bolestně tlukoucím srdcem jsem konečně doběhla ke konci terasu a šokovaně jsem zůstala stát na místě. Za sekundy než jsem tam dorazila mě napadly desítky pohledů, které se mi naskytnou, ale na tohle bych nepřišla ani za sto let… 

… sousedi si tam postavili rampu.

Takže ten malý chlupatý spratek, prostě a jednoduše seběhl dolu.

Tak tohle ne!

Moje „Cirilo!!!“ se rozlehlo Vesnicí. Netušila jsem, kde je, ale věděla jsem, že tohle byla poslední kapka. Cirprdovi to zřejmě došlo taky, protože okamžitě s provinilým výrazem naklusala.

Sorry bobku, ale tentokrát mě neobměkčíš. Mohla z tebe být placka.

V hlavě jsem slyšela VBho hlas. Pevně jsem Ciri chytla za oboje a cukla jsem s ní. Věděla, co přijde. „Cirilo, co to bylo?! To nesmíš!“ A pak jsem jí vysolila jednu mlaskavou na prdel.

Ciri spustila uši, věděla, že má průser. 

Kajícně capkala metr předemnou rovnou domu. Když jsem doma zavelala na místo, okamžitě poslechla a prozíravě ji ani nenapadlo loudit piškot, který vždy za venčení dostane.

V klidu jsem si svlékla bundu a nechala jsem jí na hanbě. Když bylo hotovo, přišel čas odpuštění.

Stačí k ní přijít a zeptat se jestli už bude hodná. V tu chvíli vystartuje, vrhne se do náručí a když se domazlíme je vše odpuštěno.

Jaké krásné neviňátko… člověk by nevěřil čeho je schopná <3

Víte, říká se, že psi se nemají fyzicky trestat, protože nevědí, za co to je. S tím nesouhlasím. Ciri dobře věděla, za co dostala a když jí trestám, je to pouze v případě, že ví, že má průser a ví za co. A pokud ví, že něco udělala špatně a přijde za to trest je to pro mě stejné jako u dětí: 1-2 výchovné na zadek ještě nikoho nezabilo…

 

Jaký názor na fyzické tresty, ať už u dětí nebo u psů, máte vy? Jsem herodes, kterému nepatří pes/dítě do rukou nebo s výchovnou metodou: „1-2 výchovné na zadek ještě nikoho nezabilo“, souhlasíte? Budu ráda, když se podělíte v komentářích. Pokud znáte nějaké zapálené pejskaře nebo rodiče, článek jim přepošlete, moc by mě jejich názor zajímal.

 

3 komentáře: „Když máte psa…

  • 7.3.2018 (12:26)
    Permalink

    Pokud pes SAM přijde, i za déle, NIKDY by se neměl potrestat. Trestat vodítkem či obojkem je PIČOVINA. Jednou se může stát, že nepřijde vůbec, protože ví, že dostane … nebo se nebude dát chytit, protože dostane.

    Když jsem tak jednou potrestala psa, půl roku mi trvalo, než jsem vrátila vztah do normálu. Ale měla jsem dost času na studium, jak vychovávat psa. Od té doby psa chválím a radostným hlasem mu nadávám. Ale chválím, že přišel… u zvířete, které miluje svého pána více než cokoliv na světě je hloupost nepoužívat pozitivní motivaci.

    Reagovat
  • 7.3.2018 (15:32)
    Permalink

    Někdy je to potřeba. U psů i parchantíků. Kde je ta míra, si každý musí rozhodnout sám. Náš jezevec, poměrně ostrý, na mě jednou vystartoval. Do metrové výšky vyskočil, prostě útok. Prudce jsem ho srazil jediným pohybem ruky k zemi a zařval fuj. Od té chvíle se něco změnilo a pes už pokaždé přiběhl na zavolání. I když zrovna chtěl honit kočku, prostě poslechl. Kdybych na něj dělal ťuťu ňuňu, tohle bys jako neměl pejsku, tak se nezmění nic. Děti i psi by měli znát hranice, jinak z nich vyrostou zmetci, co si dovolí všechno.

    Reagovat
  • 11.3.2018 (19:39)
    Permalink

    Fyzické tresty taky příliš neschvaluju, ale pes je přeci jen trochu něco jiného než člověk. Obzvlášť když provede něco takového 😀

    Musím říct, že tvůj článek mi teď přesně padl do noty. Dneska jsme lovili naše štěně z našeho malého rybníčku – tedy, nelovili, chudák tam ale balancoval na kvádru ledu a nevěděl, jak se z té klouzavé, studené hmoty dostat zpátky na pevninu. Tady však naše trápení nekončilo, protože náš pejsek zjistil, že tímto kňučením a surfováním si nás přivolá a tak jsme ho dneska museli zachraňovat asi třikrát. Až potom jsme se na něj vykašlali a on se z toho musel dostat sám… pak už tam teda znovu nevlezl. Ale fakt, jako mimino 😀

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *