Je to venku!

Když před nedávnem skončila Černovláska, protože se provalila její blogová identita do reálného života, bylo  mi jí líto, ale na druhou stranu jsem se cítila nad věcí, protože mě se přece něco takového stát nemůže.

Dávám si obrovský pozor. Mám vlastní blogový FB i mail a na oboje se připojuji zásadně z anonymizovaného okna.  Na svém osobním FB si nikdy svůj blogový nevyhledávám  a všechny lidi, co mám v reálu v přátelích mám pro jistotu na blogovém FB zablokované a o blogu jsem po znovu zprovoznění řekla jen 3 lidem.

Nikdy se na blog nepřipojuji z pracovního PC nebo ntb a to platí i o blogovém FB i mailu. Byla jsem si jistá, že jsem naprosto v pohodě a v bezpečí a nemusím se o své soukromí obávat.

Až do včerejška…

 

Stojím před katastrofou. Hrozí, že se můj virtuální život a realita protnou.
Kdo mě zradil? Facebook!Tušila jsem, že se může stát, že v reálném i blogovém životě potkám stejné lidi, nebo přátele mých přátel, jen jsem nečekala, zrovna tento případ…

[fruitful_dbox] Nemůžu to napsat! [/fruitful_dbox]
Jaký? Je to tady! Nemůžu to napsat, mám svázané ruce protože je reálné riziko, že zanedlouho se po tomhle blogu budou procházet lidé z práce.

[fruitful_dbox] Budou se o mně bavit![/fruitful_dbox]
Proč mi to tak vadí?
Já ani nevím. Vždy jsem si dávala pozor, abych nenapsala nic, co bych nezopakovala veřejně nahlas. Jenže, na blogu jsem byla upřímná a ačkoliv si nemyslím, že jsem napsala, něco za co bych se měla stydět, přece jen to o mně dává jiný a poměrně podrobný obraz. Budou mě důvěrně znát lidé, které já jen od vidění. Budou se o mně bavit. Třeba budou řešit i můj rozchod s VB, jestli jsem tragédka, která se s tím nedokázala vyrovnat nebo…těžko v tom někdo bude hledat nebo, rychlé odsouzení je jednodušší. Pravděpodobně budu odsouzena na základě pouhých několika článků…
A i kdyby ne, tak oni budou znát mě a já je ne.
Pak je tu další otázka, kvalita mých článků. Co když si celých jedenáct let jen hraju na slečnu blogerku a většina mých článků má obsahovou hodnotu nula? Recenze o ničem, články bez hlavy a paty, fotky že soudný člověk by je na veřejnost nepustil…Co když jsem celou tu dobu akorát slečna megatrapná a jen jsem si to nepřipustila?

[fruitful_dbox] Jsem slečna megatrapná? [/fruitful_dbox]

A to je asi to nejhorší. Kdybych si byla jistá, že za mnou stojí kvalitní několikaletá práce (pubertální začátky za kvalitní nepovažuji), přenesla bych se i přes ztrátu soukromí, ale svázané ruce by mě mrzely stále.
Jak mám napsat o nových kolegyních, které zaučuji, když hrozí, že si to přečtou? Atd. Před pár měsíci jsem zmínila někoho, kdo mě poprvé od rozchodu zaujal, sice se to nikam neposunuje, což mě mrzí, ale netuším, jak to posunout a spíš si říkám, že si to jen namlouvám, ale i kdyby se to posunulo, jak bych o tom mohla psát, když hrozí, že si to přečte on i jeho kolegové? (Ok, vím, že to sem teď píšu nicméně pořád doufám, že mám ještě trochu času a než se to provalí bud tenhle článek překrytý dalšími a ztratí se…)
Teď dodatečně děkuji osudu, že jsem nikdy nepoužívala reálná jména…
A největší ironie je přes koho mi to prozrazení vlastně hrozí, komu už velmi brzo vyskočí mezi navrhovanými přáteli na FB Antea. Ani to nemůžu napsat a přitom je to tak…. mno, střídavě umírám smíchy a hrůzou, protože….
V podstatě si připadám jako bych se řítila ve vlaku po kolejích, o kterých vím, že někde po cestě skončí, ale já nevím kde. Pád je nevyhnutelný, tak už se snažím to neřešit a užívám si jízdu a vítr ve vlasech.

Na jednu stranu je pravda, že částečka mého já vždy chtěla, aby moje okolí vědělo, že já jsem Antea a obdivovalo mě. Aby viděli mojí jedenáctiletou práci, dílo, na kterém jsem začala dělat ještě na základce. Jenže, co je na tom k obdivu? Jedenáct let a návštěvnost cca 250 lidí za týden a na FB 17 lajků a pod články 2-3 komentáře. Čím se to vlastně chci chlubit? Není to spíš důkaz mojí neschopnosti?
Přesto, když jsem šéfovi říkala, že jedna z mých nových kolegyň je dost slohově tvrdá a zatím to moc dobré není, nechtělo se mu tomu věřit, vždyť přece píše povídky nebo tak něco. Všechno ve mně chtělo se zhluboka nadechnout a s autoritou někoho, kdo už jedenáct let píše prakticky denně mu říct, že když říkám, že to dobré není tak to bohužel dobré skutečně není. Nesnažím se jí přece nijak ponižovat, věřím, že se jí podaří slohově rozhýbat, ale ptal se mě na můj názor a ten jsem mu řekla…
Jenže, co když všechno, co jsem kdy napsala, je jen kupa sraček? Ptala jsem se na to mamky a VBho, mamka začala o malém sebevědomí a VB si vzal čas na rozmyšlenou a pak mi sdělil, že se nemám za co stydět…

[fruitful_dbox] Blog miluji a je jsem na něj pyšná![/fruitful_dbox]
Já osobně svůj blog miluji a jsem na něj pyšná, na druhou stranu vím, že mám sklon si o sobě dost myslet a jsem arogantní vševěd a ve svých očích prakticky nedělám chyby a všechno, co vytvořím je podle mě dobré… takže si uvědomuju, že moje vnímání sebe sama i blogu může být značně zkreslené…
Asi se nabízí otázka, proč blog nesmažu a neušetřím si nervy, drby a v nejhorším případě mezigalatickou ostudu a chození kanály?

Nemůžu, je to moje dílo a to jediné co mi zbylo. Blog je jen můj, můžu si sem napsat, co chci a nemusím nic předstírat. Můžu napsat o vtipech, které jsem nepochopila, rozhovorech, které si nejsem jistá, jak vysvětlit o lidech, kteří jsou na mě bezdůvodně hnusní a jen málokdo mě soudí a když ano je mi to jedno, protože jsou cizí lidé.

Občas se stane, že se potkám s někým s kým si rozumím např. Kočkomilka, kterou v reálu označuji za svojí blogovou kamarádku a nezapomenu VBho informovat, co je u ní nového… Blog je zkrátka mojí součást a té se nevzdám. Pokud by reakce byla skutečně tak moc negativní, že bych to neustála, odešla bych z práce.

Mrzelo by mě to, ale priority mám dané takto a pokud by v práci nastala situace, že bych tam chodit nechtěla, bála se nebo mi to bylo nepříjemné, odešla bych. Když jsem se dostala ze střední, přísahala jsem si, že už se ničemu podobnému v životě nevystavím a i po letech to platí. Odešla jsem ze škol i zaměstnání, když na mě začali být lidé zlí… Myslím si, že to, že působím, že jsem jiná/divná/zvláštní není důvod k tomu mě vyčleňovat. Nepotřebuji, žádné zvýhodňování, jen trochu obyčejného pochopení, že když na lidi nemluvím, není to proto, že jsem namyšlená, nebo s nimi nechci mluvit, ale že potřebuju čas, hodně času než si na ně zvyknu a cítím se dost jistě na to s nimi mluvit.

Ale přísahám, když se s někým začnu bavit tak normálně jsem velmi ukecaná a troufnu si říct, že snad i trochu vtipná, jen potřebuju aby na mě ostatní mluvili a nenechali se odradit, tím, že se dlouho moc nechytám a držím si odstup.
Hmm, takže vlastně to zvláštní zacházení potřebuju 🙂 Ale raději bych tomu říkala tolerance 🙂

 

A pokud by to náhodou fakt četl někdo ze zaměstnání, budu moc ráda, když mi o tom dá vědět, stačí FB zpráva (ať jsem v obraze, že už je to venku) a pak si to nechá pro sebe. Ideální by bylo, aby se už nikdy nevrátil, ale jsme lidé, a kdybych já takhle objevila něčím blog, tak by ho přečetla od prvního do posledního písmenka a zvědavě bych čekala na každý další příspěvek… Protože strkat nos do něčeho do čeho mi vůbec nic není zbožňuju 🙂

 

Jak to máte Vy?
Skrýváte se pod rouškou anonymity nebo jdete odvážně s kůží na trh?
Reaguje Vaše okolí na Vaše články?

 

zdroj videa: youtube

16 komentářů: „Je to venku!

  • 12.5.2017 (16:39)
    Permalink

    Když se inkognito provalí do reálného života, je to pořád lepší, než když jednu fakt známou „inkognito“ kosmetickou blogerku anonymy označily jako padesátiletého muže, Libora, který vykrádá instagram jedné nizozemské náctileté slečně a vydává se za mladou blogerku. Ten rok byla ona slečna do pátého místa na Blogerce roku. Po vypuknutí oné kauzy blog smazala a už se nevrátila.

    Takže to máš pořád ještě relativně v pohodě – i když, jak to bývá, probírané osoby se dokážou v jednotlivých příbězích poznat i bez jmen, to je základní „zákon schválnosti“ . Já web nijak netajím, a mému okolí je více méně fuk – neslýchám reakce ani tak, ani tak.

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:43)
      Permalink

      Je fakt, že ta kosmetická blogerka to měla daleko horší 😀

      Reagovat
  • 12.5.2017 (18:24)
    Permalink

    No já jsem odstranila BDSM věci a sla z kůži na trh. Trochu mi zatrnulo, když se o blogu dozvěděli rodiče jak prince tak moje máma a babí s dědou … ale princ mne podpořil, že je to kus mne a tak tom tak beru.

    Vadí mi komentáře kolegyně z práce, protože si nemyslim, že bych měla. Vytahovat až tak moc osobní informace,jaké o mně píše ona. Navíc blog je mě druhé já, které nechodí do prace … ale co už. Píšu veřejně. Adresu blogu mám na SPZ auta … takže asi tak …

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:44)
      Permalink

      Já už jsem si kolikrát říkala, jak to zvládáš. Např. psát o práci na blog, poštěžovat si a pak tam druhý den přijít a vidět obličeje lidí, kteří to četli a jsou např. uražení…
      Princova reakce je parádní 🙂

      Reagovat
  • 12.5.2017 (19:31)
    Permalink

    Já jsem nikdy moc nebyla na takovéto schovávání se pod roušku anonymity. Takže od začátku jedu hezky sama za sebe. Když něco dělám, tak to dělám s chutí a celým srdcem. A jsem to já. Svůj blog jsem cíleně nasdílela i mezi své známé a ví o něm i rodina. 🙂
    Můj ex přítel (čerstvě) o něm věděl a ví. Z toho jsem byla asi nadšená úplně nejméně. A reagoval. Jenže vždy všechno vychvaloval a tak, takže mě to spíše prudilo než těšilo :/
    Jsem nadšená, že si kdokoliv může o sobě cokoliv přečíst? Ne. Jsem smutná a rozmrzelá? Ne. Píšu stále stejně. Protože, když někdo poslouchá za dveřmi (šmejdí na osobním blogu), tak riskuje, že se o sobě i něco nepěkného dozví.
    Navíc, já jsem upřímný člověk i v reálu, takže jim to pak klidně zopakuji do očí. :))

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:46)
      Permalink

      Když jsem na něm začala znovu pracovat, řekla jsem to mamce, bráchovi a expříteli… kolikrát už mi přišlo, že o něm přece jen ví moc lidí…
      Máš pravdu s tím posloucháním a šmejděním 🙂

      Reagovat
  • 13.5.2017 (11:05)
    Permalink

    Vždyť o nic nejde! 🙂 Z vlastní zkušenosti: většinu tvých známých stejně blog nebude zajímat. Když se před lety o blogu omylem dozvěděla rodina, tak mi sice taky zatrnulo, ale ve skutečnosti se prakticky nic nezměnilo, píšu stále stejně. Podobné je to i s kolegyněmi. Stačí jen dodržovat zásadu č. 1 a nepsat o nich ošklivě. 😀

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:47)
      Permalink

      Asi je fakt, že jsem to viděla moc katastroficky, zase tak horké jak jsem si myslela to není 😀

      Reagovat
  • 13.5.2017 (15:40)
    Permalink

    Spolužáci blog už viděli. Ve třídě nemám moc dobré postavení, a tak mě to nepotěšilo ještě z tohoto důvodu. Snažím se nad tím moc nepřemýšlet, kdo z nich to byl (kámoška si nevzpomíná), co viděl a co si o tom myslel, jinak nevím, asi bych se zcvokla 😀
    Jinak kámoška ze třídy, která o tom ještě nevěděla, byla nadšená. Jinak už několikrát jsem si tak jako pustila pusu na špacír o tom, že píšu blog. Bude to také hlavní věc, o které se rozpovídám při introduction u maturity z angličtiny. 😀
    Dále jsem o svém blogu pověděla rodičům a nejbližším kamarádkám. 😀

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:48)
      Permalink

      Právě kvůli mému postavení na SŠ jsem přestala na čas blogovat pod tímto pseudonymem. Pak jsem se ale vrátila, jsem to prostě já a pochybuji, že pokud mě někdo z nich vůbec sledoval, tak že to vydržel i po 2 letech neaktivity 🙂

      Reagovat
  • 13.5.2017 (16:53)
    Permalink

    Já svou identitu nikdy na blogu neskrývala. A párkrát se mi to taky vymstilo. Pomlouvali mě spolužáci, kvůli článku, co si o sobě přečetli, můj rozchod a domácí násilí na mě páchané se probíralo veřejně atd. A i když jsem uvažovala o tom, že s blogem skončím za dobu jeho existence několikrát, nikdy k tomu nakonec nedošlo a jsem ráda. Stojím si za sebou a svými názory a ačkoli nemohu psát ihned o všem, co se v mém životě šustne a občas to musím složitě zaobalovat, aby nebylo jasné o kom píšu apod., tak mi nevadí, že moje identita a můj blog jsou spojité nádoby. A nejsi slečna megatrapná, neboj:)

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:50)
      Permalink

      Přesně toho co popisuješ se obávám 🙂
      Ale moc díky za ten závěr, fakt se mi ulevilo, že mi někdo napsal, že nejsem megatrapná. Už jsem si říkala, že to, jak to nikdo nezmínil něco signalizuje 😀

      Reagovat
  • 14.5.2017 (15:29)
    Permalink

    Já se svým blogem netajím – vím, že se dneska nemám za co stydět. I na facebookové stránce mám spoustu reálných kamarádů, protože se vlastně vyvinula z mých statusů. Původně jsem sdílela svoje patálie s hashtagem #barborovépříběhy a zjistila jsem, že na ně moji kamarádi čekají. A tak jsem je barborové příběhy propojila s blogem a vytvořila jim stránku.
    Je pravda, že na blogu nepíšu nic, co bych nebyla ochotná „vykecat“ i mimo něj, ale to koneckonců nepíšu ani na soukromém Facebooku. Proto nemám důvod se schovávat a ráda se ke svému blogu hlásím.
    Myslím, že ani u tebe nebude prozrazení tak horké. 🙂 Možná si kolegové mezi sebou poví, že píšeš, možná ani ne, pro tebe je to koneckonců ožehavější (a tudíž zajímavější) téma než pro ně. A když jo, tak to stejně časem pustí z hlavy. A když to z hlavy nepustí, tak jedině proto, že se jim tu bude líbit a rádi si tu počtou. 🙂

    Reagovat
  • 14.5.2017 (17:16)
    Permalink

    Tak já měla dříve blogy vždycky anonymní, ve škole jsem byla totální outsider a že mě spolužáci neměli rádi bylo slabé slovo, netroufla bych si publikovat něco pod svým jménem, protože ta představa, že by to někdo našel… teď mám blog veřejný, píšu ho pod svým jménem, mám tam svou fotku, ví o něm mí nejbližší a předpokládám, že časem se prostě dostane nějak i k ostatním, ale je mi to už jedno, baví mě psát a není to nic, za co by se člověk měl stydět, dnes už má blog či Youtube kanál kdekdo 🙂 není na tom nic špatného, samozřejmě píšu tak, abych nikoho neurazila a nepíšu nic, o čem vím, že by si někdo, koho se to týká, mohl přečíst 😀

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:52)
      Permalink

      Koukám, že nejsem jediná, kdo neměl začátky s blogem jednoduché 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *