Jak jsem se přidala k davu

Za uplynulý téměř rok jsem zestárla skoro o 10 let. A jak?

Konečně jsem se přidala k davu a začala žít ten život, co je přece normální a který žijí všichni ostatní – odstěhovala jsem se od mamky a začala chodit do práce.
A následky jak fyzické, tak psychické na sebe nenechaly dlouho čekat. Objevily se mi první křečové a potrhané žilky, kůže mi povolila, tělo pokleslo. Přestala jsem se smát. Kdysi, pár let zpátky jsem napsala plamenný článek, kde jsem přísahala, že takhle nikdy neskončím. Vyzdvihovala jsem v něm svou schopnost těšit se i z naprostých maličkostí a díky tomu být téměř neustále vysmátá, šťastná a spokojená.
Prší? Super, bude svěží vzduch!
Pálí slunce? Bezva, jde se k vodě!
A teď? Se sklopenou hlavou klopýtám nekonečnou uličkou povinností a jen se děsím, která mi skočí do cesty.
mě nezajímá krása, harmonice a dokonalost přírody. Přestala jsem se zastavovat, abych okukovala stromy, květiny a divoká zvířata, která mne dříve nechávala přijít k sobě až neuvěřitelné blízko, by teď utekla, jen by mne zahlédla, protože klid a mír, který ze mne dříve vyzařoval je pryč.
Tolerance a nekonfliktnost se proměnila v nezájem a lhostejnost. Dříve jsem se těšila na každý nový den. Vstávala jsem odpočinutá a s úsměvem. Každý den mohl být dobrodružný, zajímavý nebo nezapomenutelný. Sice málokterá takový byl, ale všechny byly tak nějak fajn.
V současnosti vstávám s protáhlým obličejem a prosím čas, aby se zastavil. Pochybnou čilost, kterou ráno ještě občas vykazuji, bych ráda věnovala těm pár činnostem, které mě ještě občas těší – z kdysi rozsáhlého seznamu už jich zbývá jen pár. Ale bohužel, musím do práce.
Vydělávat peníze, které v podstatě nepotřebuju, protože nic z toho za co je utratím, mi nepřinese potěšení. A na to, co by mi vrátilo radost a klid s minimální mzdou vydělám za pár desítek let a to už budu tímhle životem nenávratně zničená, takže je to beznadějné.
Netuším, jak to dělají ostatní pracující. Kde berou sílu k tomu se ještě něčeho radovat?
Upřímně přiznám, že se za svůj postoj celkem stydím.
Nechápu jak je možné, že to co je pro miliony lidí naprosto normální ze mě takhle vysává život?
Začínám na sobě pozorovat i to, že začínám přát ostatním zlé věci. Dříve jsem o nikom neřekla ani, že ho nenávidím, a když mi někdo ubližoval, dokázala jsem se přes to přenést s myšlenkou, že se mu to v životě vrátí. Ale když se to tomu člověku vrátilo, nijak jsem to neoslavovala a ani jsem mu to nepřála, bylo to pro mě samozřejmé, protože tak to přece má být, že ti zlí špatně končí, kvůli tomu přece není nutné jim to přát. Stane se jim to stejně a člověk si alespoň nepokazí karmu.
V současné době, na lidi nejsem zlá jen s největším přemáháním. Občas se přistihnu, jak jim přeju, aby se jim něco nepovedlo, nebo mě štve, že se jim to povedlo.
Když před pár lety získala osoba, kterou hodně nemám ráda z objektivních důvodů titul bakaláře, mrzelo mne to, ale dokázala jsem jí to přát a ocenit tu práci, kterou musela při tom, jak není chytrá odvést, aby toho dosáhla, a za pár dnů jsem se s tím vyrovnala.
Teď získala titul Ing.. Je to už pár týdnů, ale kdykoliv si na to vzpomenu (a to je velmi často) je to pro mne jako rána do žaludku a s chutí bych se začala vzteky válet po podlaze s pěnou u pusy.
A ano, uvědomuji si, že tímhle přístupem škodím jen sama sobě. Ale tak nějak nevím, jak z toho ven a vrátit se ke svému předchozímu přístupu.
V tuhle chvíli prostě mám pocit, že nic na světě nemá smysl a že ať člověk dělá, co dělá, vždy bude obklopen jen samotou, zlem a šedí.
Takže proč si vlastně nelehnout a v klidu si neumřít?
Pozn. pro aktivisty: Poslední otázka byla pouze řečnická. Nehodlám být další blogerka, která to v tomhle životě zabalí. Už jenom kvůli té davové hysterii, ktera blog ovládla, když se zabila K..
Červenec 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *