(Jak) Být rodičem (?)

Poslední dobou si já, celkem spokojeně zatím bezdětná a netěhotná, kladu otázku, jak se z člověka stane rodič?

Rodičem nemyslím osobu porodící či zplodící dítě. Myslím to, kdy je člověk připraven a schopen převzít absolutní zodpovědnost za někoho dalšího.

Jak přijdou maminky na to, že by dítě ještě mělo mít tenkou čepičku, i když už je celkem teplý květen? Kde mají jistotu, že to miminko nepřehřejí nebo nepodchladí? Jak jen tak od oka poznají, kdy je bolení bříška z nervů, nemoci či špatného jídla? Jak poznají, kdy úraz počká a kdy je potřeba hned jet na pohotovost? Jak dokážou dítě vést, směrovat ho, vychovávat a určovat mu mantinely a zároveň mu nepotlačovat osobnost?

A k čemu vlastně dítě vést? Co je správné?

Osobně považuji za správné nebát se konfliktů a dokázat je slušně, ale rázně vyřešit… Jak k tomuhle můžu ale vést dítě, když i „blbé“ podání výpovědi mi trvalo přes dva měsíce, stálo mě kilometry nervů a hektolitry slz.
Nikdo kromě rodiny nic netušil a zaměstnavateli jsem se zdála stejně v pohodě, veselá a bezstarostná jako vždy.

Znamená tedy mít dítě, přetvařovat se i doma?

A pokud ano, tak jak mám v prostředí falše a přetvářky (byť dobře myšlené) vychovat z dítěte čestného a „rovného“ člověka?

A jestli ne a mám být doma upřímná a dát najevo své obavy/strach, tak jak bude mít dítě pocit bezpečí, když bude vědět, že ti, co mu mají pocit naprostého bezpečí poskytovat se také bojí? Dá se tohle dítěti vysvětlit? Že strach je přirozený, ale je důležité dokázat ho překonat, a že to přece dělám(e)?

Jak mám dítěti odpovídat na otázky, na které nejsou odpovědi? Co kdybych měla desetileté dítě a ono by se mě zeptalo na uprchlíky? Co mu můžu říct? Jediná odpověď bude okecávka, že věci nejsou černobílé a že všude jsou dobří a zlí lidé.

Co když moje dítě bude po mně od dětství milovat výšky a poleze, ještě v předškolním věku, po stromech, střechách apod.

Jako dítě jsem to milovala, byla to náplň a největší radost mého života a ačkoliv jsem párkrát měla namále, nikdy jsem nespadla. V žilách mi proudil adrenalin, protože ač tak malá jsem si uvědomovala, že pád by měl hodně vážné a možná i konečné následky. Tenhle životní styl či koníček nebo potřeba, mi do života dal hrozně moc. Věci, které jsem si uvědomila, vysnila schovaná v korunách stromů mi mnohokrát pomohly, když mi bylo nejhůř. A je velmi pravděpodobné, že jednou budu stát před otázkou, zda to potomkovi dovolit nebo ne.

Jak se mám rozhodnout? Mám si vzít na svědomí vystavit dítě riziku, žes e zabije nebo zmrzačí nebo mu nikdy nedopřát pocit naprostého spolehnutí se jen na sebe a nenechat ho zažít pocit, kdy mu v žilách proudí čistý adrenalin?

Tentokrát, co se týká nebezpečnosti skutečně nepřeháním. Můj bratránek, který mně všechno naučil a lásku k výškám a nepřístupným místům u mne probudil, byl perfektně „vycvičený“, měl skvělou rovnováhu, odhad, svaly, pružnost, vytrvalost, byl doslova jako z gumy a nebylo místo, kam by nedokázal vylézt, jen jednou udělal malou chybu a skončil s pořádným otřesem mozku, naraženými zády, vyraženým dechem a několika zlomenými zuby… v nemocnici, a to nebyl vysoko. Nebyl ani dva metry nad zemí. Tehdy jsem lezla kousek za ním, ještě jsem ani nechodila do školy… Moje mamka spadla také jen jednou a výsledkem jsou celoživotní problémy se zády, kvůli zlomenému, neléčenému obratli, a to ještě měla štěstí…

Z tohoto úhlu pohledu nikdy nepochopím, jak mi to mamka mohla dovolit, vždy se o nás až úzkostlivě bála, ale přesto mi nikdy nebránila. Proč? Je to proto, že ten pocit znala? Nebo prostě VĚDĚLA (třebas mateřským pudem či 6. smyslem), že prostě nespadnu?

Je tohle ten důvod, proč ani já nezačnu hystericky ječet, až na mě moje pětileté robě bude koukat z koruny stromu na úrovni druhého patra rodinného domu, ale jen mu řeknu ať je opatrné?

Nikdo nemá právo bránit někomu v letu. Jediné co můžu udělat, je postarat se , aby můj prcek měl dost fyzických schopností (u nás se to řešilo tak, že na strom na který sám nevylezeš, nesmíš) a aby měl dost rozumu, aby poznal suché větvě, věděl, že třešeň je nespolehlivá a že musí být opatrný, dávat pozor, kam pokládá ruce i nohy a vždy se jistit o pevnou větev…

Znamená snad tohle být rodičem?

Vybavit někoho na cestu životem, jak nejlépe dovedete, ale zároveň mu nebránit odřít si cestou kolena?

Co Vy na to? Jestli už děti máte, jak jste se stali rodiči? Pokud jste ještě zatím bezdětní, pociťujete stejné obavy z výchovy jako já, nebo to jen moc hrotím?

Pozn. Obzvláště by mne zajímal názor Lenina a Well Blouda. Lenin do mateřství spadla celkem nečekaně a přijde mi, že se s tím vyrovnává dost dobře. Bloud má zase čerstvoučkého Otylka, který pravděpodobně v plánu byl a tak musel podobné otázky určitě Bloud řešit také.Egopedův názor by taky nebyl od věci, navíc polovina Otylka je, pokud jsem to správně pochopila, jeho.

 

 

Únor 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *