Já se nevzdám!

Přemýšlela jsem nad tím, že se ze mě poslední dobou stal hrozný negativista… Jenže ona to není pravda. Mně se prostě teď dějí věci, které jsou na nic… Vždycky jsem byla nezdolný optimista, ale teď mám většinu času chuť se na všechno vykašlat. Jenže mě to nejde…

Nemám chuť ani na blogování. Co vám mám pořád říkat? Můj život je jako na houpačce.
Od pocitů absolutního štěstí se propadám do hlubin zoufalství. Je to pořád dokola.

Jeden den se VB chová jako člověk a já týden chodím s nablbým úsměvem ve tváři a maluji si šťastnou budoucnost. Pak se po týdnu uvidíme, čekám, že na to navážeme a on se chová jako cizí a já dalších několik dní bez života ležím v posteli, dívám se na strop a občas to proložím brečením a nejsem schopná cokoliv dělat. Prostě umanutá kráva, co si budeme nalhávat 🙂

Upřímně si ale myslím, že mě tohle vnitřně hrozně posiluje. Ne že by to nebylo hrozné, zničující a vyčerpávající. Ale! Evidentně jsem si ještě pořád nesáhla na úplné dno. (Kromě času po rozchodu, ale to jsem na tom pro změnu byla tak zle, že jsem neměla dost síly ani k tomu to skončit.)

Nakonec se po 2-3 dnech stejně zvednu. Prostě už s tou bolestí žiju tak dlouho, že se pomalu stala mojí součástí a už jí ani tolik nevnímám. 
Je to trochu jako s bolestí zad. Mám posunuté dvě plotýnky, trápí mě to už přes rok. Byly týdny, kdy jsem se nemohla narovnat, vyjít do schodů a když to bylo nejakutnější, nemohla jsem se pohnout. Jen jsem ležela na posteli, neschopná bolestí promluvit, tekly mi slzy a největší fyz. výkon dne bylo, dojít si na záchod. Přesto jsem si nevzala žádný prášek proti bolesti. Ani jeden jediný! Doktoři a fyzioterapeuti se na mně koukali jako na blázna, jak jsem to mohla vydržet. Jednoduše!

Za prvé, jsem hrozný paličák a odmítám ty chemické šmejdy. Nevěřím doktorům a především chemickým lékům. Jsem naprosto přesvědčená, že jeden problém vyřeší a dva další způsobí, což jsem si v minulosti ověřila.

Za druhé, po čase tu bolest už ani tolik nevnímáte, stane se vaší součástí.

Ono to všechno zní hrozně statečně a odhodlaně, ale víte, já to nedělám vědomě. Kolikrát už jsem si říkala, že se na VBho vykašlu, že s tím prostě končím, ať si dělá, co chce. Život s ním bude vždy složitý, tak, co se do toho tak hrnu. Měla bych se snažit mít život, co nejjednodušší, tak proč si nenajdu někoho, kdo mě bude mít rád a bude chtít se mnou být? Odpověď je, já prostě nemůžu!

To samé s léky na bolest. Já se nedokážu vzdát.

Vážení, tohle není výhra. Tohle je neustálé vrhání se nekonečných bitev, které možná ani nejdou vyhrát. Mám pocit, že jsem zaseknutá v kruhu a navíc, jsem na to vždy sama.

O tebe se nebojím, ty si nějak poradíš

Když se něco stane bráchovi, řešíme to všichni. Matka z toho nespí a neustále to řeší a když si náhodou já dovolím odmítnout pomoc, protože mám svých starostí a problémů dost jsem největší hajzl a stejně mě k tomu nakonec většinou donutí. Když se něco stane mně je odpovšď: „o tebe se nebojí, ty si nějak poradíš.“

Jo, já si sice vždycky nějak poradím, ale to neznamená, že bych se nechtěla o někoho opřít a nechat si trochu pomoc. Poradím si sama, protože mi prostě nic jiného nezbude.

 

To samé teď:
Jsem krátce OSVČ. Minulý měsíc to bylo skvělé a já byla přesvědčená, že jsem udělala nejlepší rozhodnutí svého života. Jenže, přišel březen a já nemám absolutně do čeho píchnout. Jsem na nervy jestli to není proto, že jsem neodvedla dobrou práci,  nebo jestli je to skutečně tak, že není další projekt. V každém případě je půlka měsíce a já mám vydělaných pár drobných, které mi nepokryjí ani náklady. Ale nemá cenu to komukoliv říkat.

Řekla jsem to bráchovi a ten mi hned navrhoval, ať si najdu nějakou práci na HPP. – To určitě, vzdát to při prvních problémech.

Řekla jsem to VBmu a vlastně ani nevím, co mi odpověděl. Nejspíš, něco ve smyslu, že ještě není konec měsíce a že to dobře dopadne. – Podle mě nulový zájem.

Matce jsem to ani neříkala, ale přesně vím, co by mi řekla. Nic, ale měla bych jí třikrát denně na telefonu s tím, jestli už mám nějakou zakázku, co budu dělat a že mám u ní trvalé bydliště a nesmím se dostat do dluhů, aby na ní nepřišla exekuce… – Nedala by pokoj dokud by mě absolutně nevynervovala.

 

Mno, takže výsledkem je, že dělám na pár drobných zakázkách, které mám, trochu si doplňuju vzdělání, užívám si volna. Našla  jsem si novou kl. která mi sice přinese jen 500 Kč měsíčně. Na druhou stranu je to za hodinu práce a navíc je to první „jen moje“ kl. tzn. našla jsem si jí sama a není přes agenturu. Potěšená tímto úspěchem se chystám oslovit další potenciální zákazníky. Pomalu se posouvám kupředu a abych byla upřímná, v hloubi duše vůbec nepochybuji, že svoje náklady si pokryji. Je sice jasné, že v březnu nevydělám dost na nějaké vyskakování v dubnu, ale do mínusu se nedostanu a mám spoustu volného času, který věnuji hledání dalších zakázek, takže uvidíme, co přijde v dubnu. 

A když si tak jdu dopoledne na procházku s Ciri nebo dostatečně vyspaná vstávám, stojím si za tím, že začít podnikat bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí!

 

Mimochodem, co čtete raději. Optimistické články, které vás nabíjí, nebo depresivně realistické texty, díky kterým nemáte pocit, že jste v háji jen vy?

 

Jaké články máte raději?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

3 komentáře: „Já se nevzdám!

  • 15.3.2018 (15:47)
    Permalink

    Hodně sil do všech těch bojů a překážek, kterých nemáš málo 🙁 Článek působí tak,že ano, máš překážky, ale také je více než jasné, že to ve výsledku zvládneš – věřím v Tebe! Drž se 🙂

    Reagovat
  • 19.3.2018 (21:22)
    Permalink

    Nejradši mám realisticky optimistické 😀
    Na tomto depresivním se mi líbí, že vše úplně chápu, protože to znám 🙂 Není co závidět no. Občas lituju, že něco řeknu babičce nebo mámě, přesně ze stejnýho důvodu. Radši si ten prolbém nechat pro sebe. A láska… bohužel se jí nedá poručit.

    Nejhorší jsou blogy těch, co se trápí kvůli něčemu, co nechápu. Většinou kvůli neupřímnosti a lžím.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *