Investigativní žurnalistika

Poslední dobou začínám uvažovat nad tím, že bych se začala věnovat investigativní žurnalistice – ale po svém. Něco jako když jsem podnikala tour po zaměstnáních a nahlížela pod prsty obchodním řetězcům (teď mě zpětně mrzí, že jsem tehdy těch reportáží nenapsala větší počet a víc podrobně).

A nyní, když už jsem si to takhle vyzkoušela, by mne zajímaly další instituce. Třeba:
  • Katolická gymnázia, kde učí jeptišky a výuka začíná otčenášem. Vážně to tak je? A jak to vypadá, když tam silně věřící rodiče přihlásí své dítě, které je sice velice chytré, ale není věřící, či má dokonce ke křesťanství silný odpor?Bude respektovaný jeho názor, konec konců, už se jedná o skoro dospělého člověka, nebo bude ke křesťanským rituálům prostě přinucen? A co satanisté, holky zmalované jako štětky, nošení vyzývavého oblečeni? Jak se k tomu na katolických školách přistupuje?
  • Další, co by mne velice zajímalo, jsou psychiatrická zařízení.
    Zejména po zhlednutí filmu Rekviem pro panenku a několika článcích blogerů, kteří s tímto zařízením nebo psychiatry měli tu „čest“. Jak se pracovníci staví k tomu, že by tam skutečně omylem uvíznul někdo normální? Měl by šanci se dovolat pomoci? A co to předepisovaní léků? Povídá se, že do lidí zavřených v léčebnách se jich cpe neskutečné množství a stejně tak od psychiatra málokdo odejde bez několika předpisů… Jak by tam obstál člověk (já) který by se tam nechal pod nějakou záminkou zavřít, jen aby to zjistil?
  • A ještě dětské domovy. Zatímco u gymnázií jsem si jistá, že bych dokázala do druháku či třeťáku bez povšimnutí zapadnout, tady si už nejsem tolik jistá a přitom, je tu tak moc otázek. Opravdu jsou dívky v děcácích zneužívány? Dostávají děti spoustu peněz? od vidění jsem znala několik děcek z dětských domovů a obvykle jejich věci patřily k těm nejlepším, ať už se jednalo o techniku (MP3, mobily…) tak o oblečení… Jaké v DD panují celkové poměry?
Hrozně ráda bych si to zkusila, ale bohužel mi k tomu chybí dvě nezbytné věci.
1. Krytí. Protože si opravdu nechci jen kvůli zvědavosti zasvinit životopis, či pověst, pobytem v psychiatrické léčebně. Pochybuji, že bych pak někomu vysvětlila, že to bylo jen ze zvědavosti, osobního hecu a že jinak jsem úplně „normální“ člověk bez jakýchkoliv problémů psychického rázu.
2. A další důvod, kvůli kterému to nejde, jsou, jak už to tak většinou bývá, peníze. Protože, když bych byla takhle někde zavřená několik týdnů, nebo chodila pár měsíců někde do školy kvůli získání informaci, nemohla bych v tu dobu normálně pracovat a neměla bych z čeho žít.
A i když tyto potíže může vyřešit smlouva s nějakými sdělovacími prostředky, které by mé reportáže otiskovaly a poskytly mi krytí i dostatek financí, trápí mě další věc, protože i kdyby toto bylo opravdu reálné, tak čas běží. V tuhle chvíli vypadám o dost mladší než jsem a díky tomu bych se dokázala bez větších problémů infiltrovat mezi teenagery, ale to nebude trvat věčně… A navíc je tu ještě další háček, dá se takováhle práce sloučit s životem v páru?
Co si o tom myslíte Vy? Zajímaly by Vás takové články? (A nevíte čirou náhodou o někom, kdo by mě chtěl zasponzorovat? :-))
Květen 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *