Hluboce nešťastná

Mám novou resp. další práci. Je skvělá a stejně tak moje současná práce má velmi blízko ke splnění mé představy o dokonalé práci. Možná budu mít ještě třetí, která by měla být stejně super jako ty současné a to nepočítám tu brigádu na Vysočině, psaní blogu atd….

Stávám se definicí úspěšného člověka, buduji kariéru a jde mi to! Každý můj úspěch mě potěší… ale jen dočasně.

Tohle jsem totiž nechtěla. Můj vysněný život, byl v přírodě ve velkém domě obklopeném loukami a poli s dětmi a milujícím partnerem… psi, fretkou, kočkou, miniprasátkem a papouškem co by říkal jen sprosťárny (jeho krrrtén slýchávám v hlavě už roky…)

Alternativní životní styl, stranou od nechutné komerční společnosti. Soběstačnost!

Živili by jsme se z 90% tím, co by jsme si sami vypěstovali, o elektřinu by se staraly solární panely, skoro by jsme nepotřebovali léky – měli by jsme bylinky…  a taky krávu, pár ovcí a pár koz a několik slepic… Žili by jsme jen pro sebe, nikoho by jsme nepotřebovali, byli by jsme v dokonalém souladu s přírodou… tohle byl můj sen už od dětství, celý život jsem tohle chtěla…. dokud…

Dokud jsem se nerozpadla na prach. Stejně jako bájný fénix i já jsem nakonec povstala z popela, ale ve člověka, kterého neznám a upřímně, moc se mi nelíbí…

Buduji kariéru, nevím proč. Strach z těhotenství se změnil z „co, když se nedokážu o dítě postarat, co když ho nebudu mít ráda, co když mě porod zmrzačí, co když na něj zůstanu sama, co když budu i nadále pořád nešťastná a budu to přenášet na dítě?“ na „co moje kariéra, všechno to co jsem vybudovala a dokázala, jak bych to s dítětem zvládla o všechno bych přišla…“

Nevím… Vím, jen že už nikdy nebudu nikomu věřit, zkusila jsem to a myslím si, že už nikdy nebudu schopná to zopakovat. Vím, že se o mě nikdy nikdo nepostará i kdyby jen proto, že už to nikomu nedovolím, musím se tedy zajistit sama (a k tomu vybudovat něco, co zajistí i máti až přijde čas důchodu…)

 

Mám plán, a ke svému cíli se blížím, sice je hodně daleko, ale jdu po správné cestě. Měla bych být šťastná, tohle je přece to co teď chci – nejsem. Ani tolik práce stále ještě nedokázalo umlčet ten hlas uvnitř, který stále tišeji naříká, že tohle nechci, nikdy jsem to nechtěla. Nechtěla jsem peníze. Chtěla jsem vystačit s málem a vychutnávat si život. Zelenou v korunách stromů, hřejivé paprsky na ťapkách nohou, vůni spadaného listí, voňavé obnošené oblečení plné vzpomínek… místo toho mám peníze, resp. tedy asi budu mít ale je mi to jedno.

 

Nic z toho, co jsem v poslední době dokázala, nedokáže smazat pocit, že je všechno špatně. Nic mě nedokáže utěšit, když brečím u psaní tohohle článku a bohužel nic mě nedokáže umrtvit do té míry, abych už konečně nic necítila.

Vyzkoušela jsem hodně. Od rána do noci jsem v práci, nemám teď šalinkartu, tak mezi pracovišti přebíhám denně několik km, obtížená dvěma ntb, narvaným diářem, dvěma knížkami v tašce… Dala jsem si závazek, že vystačím týdně s 500 Kč. Jedu to už druhý týden – moc nejím, moc nespím, pořád jsem ve stresu a skoro nonstop pracuju, když se na sebe chvíli soustředím, vnímám jak se třesu, ale pořád cítím…

 

Pořád dokola vnímám, jak nic z toho, co udělám nemá smysl, všechno je to k ničemu a to, co chci nedostanu, protože to už není. Můj život nemá smysl, protože k cíli, o který bych skutečně stála se nemůžu přibližovat, protože ten cíl už neexistuje.

 

Možná tenhle článek smažu, možná ne. Nevím, je mi to jedno…

Nechci být sama, nechci být s nikým, nevydržím chvíli na místě, nedokážu nic nedělat. Končím a jdu dělat věci do nové práce. Je sedm večer, chtěla jsem si dojít nakoupit trochu jídla (pozor, nepřekročit těch 500 Kč/týden), ale už to nestihnu. Navíc mi v devět dopere pračka, obleční tam po doprání nesmíme nechávat. Měla bych si i vyžehlit, taky je potřeba vytřít podlahu, už je fakt nechutná, stejně jako to neumyté nádobí, co mám na stole už skoro týden. Taky si musím obarvit hlavu, ale na to potřebuju limetku, šteček a igelitovou čepici a do obchodu už se nedostanu. Zítra mám od 8:00 do 22:00 a v pátek zrovna tak a v sobotu časně ráno letím na Vysočinu… Nestíhám, ale alespoň mám nad čím přemýšlet, musím se snažit zvládnou nemožné… VB mi měl zavolat, jak se vyvíjí situace… Uvědomuje si vůbec, že na ten telefon od rána čekám? Zřejmě ano, ale je mu to jedno, můj názor v naší záležitosti přece není důležitý. Ona a jeho známí „naši“ záležitost vyřeší a já pak budu ve stručném a chaotickém hovoru informována, jak se „naše“ záležitost vyvíjí.

Mám připomínky? A koho zajímají? Nikoho! Oni už přece všechno vědí, na všechno přišli, na všechno mají patent a především mají náskok. Jak bych je mohla dohnat. Z mojí akce se stala naše a z naší akce se stala jeho/jejich. Já už se můžu jen tiše a nenápadně koukat a čekat na povely. Já vs. Matýsek? Matýsek, toho totiž alespoň pohladí…

 

Omluvila bych se za tuhle slátaninu, ale nikdo Vás to číst nenutil. Nemůžu si teď vzpomenout, jak se tenhle styl jmenuje, ale v literatuře už to bylo, tak když nevíte jak to přijmout, říkejte tomu rádoby umění (ale všichni víme, že to byl jen těžko kontrolovaný proud zoufalství…)

4 komentáře: „Hluboce nešťastná

  • 15.9.2016 (8:59)
    Permalink

    Víc než 50% tohohle článku mi přijde, že píšete o mně…….a je to fakt hrozný číst, takhle černý na bílým :), musím se sebou něco udělat… a Vy taky 🙂 – myslím to v dobrém.

    Reagovat
    • 15.9.2016 (17:40)
      Permalink

      Děkuji za radu 🙂 Já už mám pocit, že jsem udělala vše co šlo… Pokud ale máte pocit, že Vy ještě něco udělat můžete, tak určitě jděte do toho 🙂

      Reagovat
  • 19.9.2016 (9:23)
    Permalink

    Tak už vím, proč ti ta vodka tak rychle zabrala 😀 Vždyť ty nejíš 🙂 Zpomal trochu, jinak se ke snu nepřiblížíš 🙂

    Reagovat
    • 21.9.2016 (14:16)
      Permalink

      S tím jídlem je to pravda, ale stejně přibírám. 🙁 S prací už jsem taky ubrala, pátou jsem odřekla a čtvrtou asi nedostanu, takže mám jen ty tři 😀

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *