Elegie

Už strašně dlouho jsem nic nenapsala. asi je to tím, že poté, co jsem se zbavila povinné školní docházky mi začaly chybět ty správné impulsy. Nevím. Každopádně celý dnešek se příšerně vztekám nad povinnou prací do školy, kterou už nemůžu nadále odkládat, neb mi hoří termín. Momentálně vyšiluji u Ortenových Elegií, ke kterým jsem si dokonce musela najít vysvětlení na internetu,jinak bych vůbec nepochopila, o čem jsou. A zrovna když jsem narazila na první kousek, který jsem pochopila, se to stalo. Jakoby ty verše ve mně něco odpálily. Původní Elegii jsem dosud nedočetla, protože jsem měla plno práce s vlastním psaním.

Ortenův text sedmé elegie zní:
„Píší Vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde už se netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? …“

A na něj jsem po úpravě první sloky navázala já.

Píši Vám Karino a nevím, zda jste živa,
zda nejste tam, kde už se netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Máte náhrobek?

 

Píši Vám, příteli můj milý,
ozval jste se v pravou chvíli.
Teď žiju, co přinese zítřek nevím,
snad nevydechnu před rozedněním.
Chci ještě spatřit slunce i modrou oblohu,
avšak slíbiti Vám to nemohu.

 

Tolik bych si přála, poslat Vám zpět milá slova,
ale netuším, zda odvážím se znova.
Coby mladá dívka, jsem vám je psala,
a záhy mi Vás jiná žena vzala.

 

Dívku jste odmítl, tak co se stařenou,
kterou do hrobu už ženou?
S bábou, co má vlasy šedé,
a buď pláče nebo přede?

 

Mladou jste nechtěl a mladá zemřela,
na jejím místě, teď líhá stařena.

 

Příteli drahý, milenče můj,
svou cestu sis vybral, teď nelituj.

 

Za toto psaní, dřív život bych dala,
ale srdce Tvé jsem stejně nevyhrála.

 

Teď Tvá žena je mrtva a já jsem živa,
nebudu druhá, můj život se připozdívá.

 

Smrti se nebojím, samoty ano,
sama jsem trávila každičké ráno.
Sama jsem spávala, sama jsem jedla,
osamělá láska, ta můj život vedla.
Zatímco Ty, jsi v Praze blaze žil,
zatímco Ty, ses v Praze oženil!

 

V životě sama jsem, v smrti budu též,
chceš-li, přijeď, mne už nenajdeš.
Na hřbitově v kopcích, bude čerstvý rov,
vzpomeň si ty na mne a slzami jej skrop.

 

Ještě bych možná měla dodat, že jsem si při psaní vzpomněla i na Evžena Oněgina. Ani toho jsem sice nečetla, ani neviděla. Ale když vidím slova Píši Vám… nenapadne mne nikdo jiný než on.
Leden 2016

1 komentář: „Elegie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *