Dnes není Halloween, dnes je Samhain

Pro mnoho lidí je dnes Halloween, pro mě je ale Samhain, keltský konec roku. A protože prvním listopadem začíná nový rok, rozhodla jsem se i já začít znovu…

 

Poslední dobou jsem se sama sobě ztratila. Od doby, kdy jsem začala chodit s VB a zjistila co v životě skutečně chci, jaká jsou má opravdová přání a jaké to je milovat někoho víc než svůj život…. a zároveň na něm být absolutně závislá. Bylo to jako když otevřete pandořinu skříňku a přání, která jsem si uvědomila/přiznala už nejde vrátit zpět, jenže moje současná realita jim nepřeje. Jenže pak jsem o VBho přišla… jenže ta přání zůstala.

Chci domov, místo, kde se budu cítit bezpečně – místo toho lítám mezi Brnem a Vysočinou v zoufalé snaze se někde usadit

Chci partnera, kterému budu moc věřit a milovat ho – s VB to byla víceméně náhoda, byl ve správný okamžik na správném místě a pochybuju, že se takové štěstí někdy zopakuje.

Chci rodinu a děti – jenže už nechci být matka samoživitelka a tak to v současnosti vypadá, že skončím bezdětná!

Chci kamarádku, se kterou bych mohla upřímně mluvit – ale nedokážu lidem věřit. Jediný koho považuji za svou kamarádku je Kočkomilka Jana.

Chci být vyrovnaná, klidná a sebevědomá – ale jsem nervově labilní roztřesený ratlík a svojí situaci nezvládám, VB a jeho láska, byly moje kotva a v momentě, kdy mi ji sebral (nikdy jsme se neshodli ,kdy se tak stalo) to jde se mnou z kopce…

Jsem odporná sama sobě. Ze všeho nejvíc si připadám jako Alan Harper z Dva a půl chlapa, ten neuvěřitelný odpad, příživník a ztroskotanec, ale přesně takhle se chovám a když si to připouštím je mi ze mě zle, už je to fakt trapné a je na čase s tím skutečně skončit…

 

Nejdříve si musím vyřešit bydlení, potom práci a nakonec nějak rozšířit svůj sociální okruh lidí. Ano, je mi jasné, že skutečné přátele, tak jak si je představuji já nenajdu, ale známé se kterými budu ráda trávit čas bych najít mohla…

A taky bych měla vzkřísit blog, protože už jsem mnohokrát psala, jak je pro mě důležitý a poslední dobou hodně upadá… od doby, co mám novou práci, Kočkomilka miminko, VB novou kamarádku a já vyskočila před matkou z balkonu… je toho prostě moc… 

Dny trávím tím, že se snažím dostat k alkoholu a i když nepiju moc ani pravidelně, myslím si, že za náběh k alkoholismu by se to označit dalo… dneska jsem se vydala ven v noci na procházku. Vždy na keltské svátky chodím ven a protože nevyšlo, aby šla se mnou Ciri, mohla jsem testovat svoje sebevražedné tendence…

Byla jsem si jistá, že když by byla příležitost, tak už se na to fakt vykašlu, ale vzhledem k tomu, jak mě vyděsilo, když zaštěkal pes, jak daleko do pole jsem ustupovala, když jelo auto a že jsem nešla ani k lesu protože už byla tma a bývají tam divočáci, musela jsem to přehodnotit. Člověk, který se chce skutečně zabít takovéhle věci vítá. Vím to, protože jsem jednou v životě byla skutečně na smrt zralá a neskončila jsem to jen proto, že mi bylo tak strašně zle, že i ten prostý akt překulení se někde vysoko přes zábradlí byl nad mé síly. A teď? Teď už je to pryč. Sice svůj život nesnáším, ale už to není na zabití. Víte, ono dostat se na skutečné psychické dno není zase tak snadné a v momentě, kdy je alespoň maličkost na kterou se můžete těšit nebo je něco co ve vás vykřeše, alespoň jiskřičku zájmu nebo zvědavosti si prostě nic neuděláte nebo alespoň já…

 

Takže jsem se místo toho rozhodla dát svůj životu řád a vyházet z něj to co mi škodí ubližuje a zařídit si ho tak jak by se mi líbilo. A asi bych měla přestat hrotit, že díky tomu, že s nikým nechodím, nikoho neznám apod. skončím jako bezdětná. Ještě mi není ani třicet. Za nedlouho oslavím narozeniny a budu ve věku, kdy jsem chtěla mít své první dítě. To už zřejmě nestihnu, ale to ještě nic neznamená…

 

Můj problém je prostě v tom, že si nedokážu najít v životě své místo. Resp. já jsem ho našla, ale když jsem o něj přišla začala jsem v tom lítat, což je asi pochopitelné (pozn. není dobré, když je váš partner smysl vašeho života, je to nejlepší cesta k průseru anebo dokonalému štěstí, ale ten průser je pravděpodobnější).

 

Abych to nějak shrnula, pokud mojí vykecávku někdo dočetl až sem…

Musím ve svém životě začít řešit konkrétní věci, přestat řešit moje domněnky a upínat se ke svým snům. Musím přijmout to, co jsem už kdysi věděla. Karma funguje a všechno v životě se děje za nějakým účelem a zabíjet se nemá cenu, protože jsem přesvědčená, že v každém životě se člověk musí něco naučit a když si utrpení zkrátí sebevraždou začíná v novém těle zase pěkně od znova dokud se nenaučí to co má a já už teď mám odtrpenou třetinu životu, takže to nechci všechno prožívat zase od začátku za možné ještě horších podmínek…

 

Prostě to už bude jen lepší… 🙂

8 komentářů: „Dnes není Halloween, dnes je Samhain

  • 31.10.2017 (21:46)
    Permalink

    Hezky clanek. Teda hezky… Spis takovy dobre pojaty. A smutny. Snad se ti to povede zvladnout. Hlavne neblbni. Vtipny je, ze jsem akorat vcera napsal o podobnem bilancovani a rozhodnuti. Ale to te soude dle tohohle textu teprv ceka. No drzim palec. 🙂

    Reagovat
  • 1.11.2017 (6:43)
    Permalink

    Jejda to boli číst. Jako bych ro psala já přes lety 🙁 i s pitím a myšlenkami konce. Pak jsem si pořídila Summer. Sice jsem pila, ale méně. A řešila ji a peníze a ne „hlouposti“. Ona je moje první dítě no …

    Reagovat
    • 20.11.2017 (20:21)
      Permalink

      To chápu. Já jsem se takhle upnula na Ciri, stejně jako VB. Jenže Ciri je jeho. Pořád přemýšlím, že bych si adoptovala pejska z útulku, ale zatím to nejde. Chystám o tom i článek…

      Reagovat
  • 1.11.2017 (8:19)
    Permalink

    Jen vydržet a pracovat na tom všem, cos popsala. Však ono to přijde a bude zase líp. Já měla v životě taky takových vln, a pořád je ještě spousta věcí brutálně nevyřešených a mám z nich strach do budoucna, ale vždycky si říkám „nějak bude“. Vždyť se nám ještě může stát tolik fantastických věcí, a ty všechny stojí za to, abychom se ještě chvíli pachtili.

    Reagovat
    • 20.11.2017 (20:21)
      Permalink

      Jj, snažím se to brát nějak popořadě a posunovat se někam dál….

      Reagovat
  • 1.11.2017 (11:55)
    Permalink

    Vše má svůj smysl. Taky jsem dítě chtěla už dávno, a osud tomu nepřál. Je mi víc než tobě, a přesto věřím, že jednou bude jak dítě, tak i jeho otec. Ale už na tom nelpím. Stačilo by mi to dítě. Proč ty už jsi proti, být samoživitelkou? Finanční náročnost jsou výmluvy.
    A ten alkohol – zkus si uvědomit, že alkohol zesiluje emoce. Já v srpnu přestala pít proto, že mi alkohol zesiluje negativní emoce. Nepomáhá, spíš škodi. Tak proč k němu utíkat? Až bude zesilovat hezké emoce, tak se k němu můžeš vracet. Do té doby je lepší si najít něco jinýho. Třeba čokoládu 😀
    Asi mám narozdíl do tebe štěstí, že se neustále pohybuju mezi mladýma klukama, díky sportu který dělám. Ale asi nic nebrání, abys sporty co ti jsou sympatický navštěvovala třeba jako divačka, a seznámila se tam s někým zajímavým, ne? 🙂

    Reagovat
    • 20.11.2017 (20:25)
      Permalink

      Nebojím se finanční náročnosti, souhlasím s tím, že to jsou kecy 🙂
      Bojím se toho, že budu sama. Dítě bude nemocné a já nebudu mít s kým se poradit, nikdo mě v péči nevystřídá, nebudu mít s kým sdílet jeho úspěchy atd.
      U mě alkohol zatím funguje jako otupovač. Nepiju nějak moc, spíš se snažím pořád. Např. během dne ucucávat punč, nebo vaječný koňak apod. prostě dost na to, abych tolik nevnímala trápení, ale zase ne tak moc, aby ze mě byla troska… zatím to vypadá, že nad tím mám kontrolu. Když nemám co pít, zadek abych si došla něco koupit obvykle nezvednu, takže asi je to ještě ok…

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *