Deník trosečníka #1

Tenhle třídílný zápisek začal jako zabíjení nudy, ale třetí díl sebou přináší nečekané drama. Právě jsem ho celá rozklepaná dopsala a přemýšlím co bude. Pokud ke třetímu dílu máte nějakou rádu, nápad poznámku, budu nesmírně ráda, když mi napíšete, co byste v mé situaci dělali vy, jak byste to navlékli prostě cokoliv co k tomu máte, pište. Nevzpomínám si, že bych kdy o komentáře stála více.

 

Slovo dalo slovo, a protože já svoje slovo držím, tento víkend budu trávit bez VBho. Teda, chci říct bez Ciri…

Rozhodla jsem se, že nepojedu do Brna. Měla jsem proto několik důvodů. Nechtělo se mi vidět se s mýma kravskýma spolubydlícíma, nechtěla jsem spát na matraci, která je hlavním viníkem mých problémů se zády (btw. Záda se mi hojí tak, že fyzioterapeutka nestačí zírat a to prakticky necvičím. Jen spím na kvalitní matraci). Dalším důvodem proč jsem nechtěla jet do Brna, byly finance. Ne, že bych si mohla stěžovat. Vydělávám nejvíc ve svém životě, ale jsem na volné noze a právě skončil jeden projekt, na kterém jsem pracovala, což znamená nejistou budoucnost, tak se chci zatím zdržet zbytečných výdajů a to bych v Brně nedokázala, protože tam mají donášku a já na jídlo hodně trpím. Což teď není zrovna ideální, protože jsem se vsadila, že dokážu za měsíc zhubnout 5kg. Takže jsem omezila moje milované přežíráníčko a protože kvůli mrazům odmítám chodit ven, musela jsem jídlo stáhnout ještě víc a když bych byla v Brně, musela bych si dát sushi, oblíbený kebab, pravděpodobně i milovaný salát… prostě jsem rozežraná potvora… takže Brno ne.

Chvilku jsem zvažovala i být u matky. Pozitivem by byla moje matrace a brácha, negativem – matka. Snažím se jí vyhýbat, protože moje chování je automatickým odrazem mého okolí, nedokážu to ovlivnit. A navzdory tomu, jak jejím chováním opovrhuju a považuju ho za šílené, už mi dva lidé, ti nejdůležitější v mém životě řekli, že jsem jako ona. Pletou se! Ale je pravda, že občas, když jsem rozrušená a něco říkám, je to jako bych slyšela mluvit jí. A to nedopustím. Nechci být jako ona, nechci žít jako ona a nechci skončit jako ona… (kecy o úctě k rodičům si odpusťte, vy ji neznáte)

Nakonec jsem se rozhodla pro třetí možnost a uchýlila jsem se k babičce a tátovi. Je docela fajn, že na Vysočině jsme všichni naskládaní do 10 km od sebe, takže to nebyl problém. Svého rozhodnutí nelituji, ani přes to, že táta má zřejmě chřipku (obvykle se nemocným lidem vyhýbám), budu spát na lavici v cizích peřinách. Myslím si, že není od věci změnit prostředí a tohle je dost dobrý nápad.  V tomhle domě se totiž zastavil čas. Stále je tu můj dětský pokojík s krabicí mých hraček, není tu internet a vrcholem večera je sledování televize. Ale je tu klid a můj jediný úkol je pěkně papat. Což je sice v rozporu s mojí dietou, ale je to jen jeden víkend a určitě to nebudu přehánět. (*napsala a šla sežrat tatranku*)

Na místo jsem přijela v pátek večer. Táta byl v práci a na babičku jsem zvonila 5 minut, než jsem šla zaklepat na okno, to zabralo. Přijela jsem, musela jsem si vyslechnout, co se stalo v Ulici (nesnáším ten seriál) a dostala jsem napapat. Měla jsem připravenou kost z polívky obalenou masem a k tomu jsem si namazala chleba s máslem a pokrájela česnekem (ok, jsem čuně, ale teď je období chřipek, takže mám alibi). Teď babička kouká na velmi křehké vztahy. Já píšu tenhle článek, přemýšlím, kdy a kam půjdu spát a že se musím podívat do krabic s mými věcmi, jestli tam mám spodní prádlo. Protože došlo a naostro se mi tu vážně spát nechce…

Deník trosečníka #2

Deník trosečníka #3

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *