Co bych řekla, ale nemůžu…

Co bych řekla, ale nemůžu?

Nic takového přece není! Můžu říct komukoliv cokoliv a to, že to neřeknu je jen a jen moje volba. Možná je to zbabělost, slušné vychování nebo třeba lenost, co mi brání spoustu věcí říct, ale pořád to neznamená, že to říct nemůžu…
Proč neřeknu svojí vedoucí, že je uřvaná nesnesitelná kráva?
Za prvé proto, že počkám, až se dostanu do takového bodu vzteku, kdy hádku vyhraju. Za druhé proto, že čekám až si seženu další místo, protože po svém upřímném prohlášení už nebudu mít chuť nadále v práci zůstat a za třetí čekám, až mě napadne stejně výstižná jen o něco málo slušnější varianta.
Proč neřeknu dědovi a babičce, že jsem přerušila školu?
Tak tohle je jednoduché a upřímně v tomhle možná trošku platí, že to říct nemůžu (ale stejně řeknu, do konce měsíce), děda má problémy se srdcem a na mé VŠ velice lpí (nechápu proč). Takže jsem proti své vůli musela skoro měsíc tajit, skutečný stav věci (ale nelhala jsem, prostě jsem se D+B vyhýbala) a vymyslet dostatečně mírnou a ohleduplnou formu sdělení.
A co dalšího komu neříkám? Nic dalšího mě nenapadá. Nemám ráda lži a zbytečné tajnost, takže důležité věci říkám vždy. Spousta bloggerů tu bude mít asi články o lásce, kterou musí tajit apod., ale tohle se mě naštěstí netýká, když mám někoho ráda, tak to dám najevo, stejně jako když někoho ráda nemám, vždyť přece, mluvit se nemusí jen slovy.
„Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce…“
(Robert Fulghum)
Prosinec 2014

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *