Osobně o sobě

Ciri XVI.

Přišla zima, napadl sníh a nastaly Vánoce. Co na to Ciri?

Vánoce jsem prožila relativně mírumilovně „nakrámovaná“ u VBho. Ani jeden z nás Vánoce neslaví a já je po loňských doslova nesnáším.

Takže jsem většinu dne trávila home officem a péči o malého Cirouna. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nenapsala, co všechno už Ciri umí. Není to nic čerstvého už dlouho umí sedni, lehni a udělej haf. Slyší na svoje jméno a obvykle přiběhne, když je zavolaná, navíc se nám ještě občas podaří zůstaň. Zatím to nepovažuji za žádnou slávu, ale není to nejhorší.

 

Když jsem s Ciri a Matýsek sama „doma“ je nemožné je mít společně v jedné místnosti. Ciri Matesovi neustále ohryzává ocas a Mates nepříčetně vřeští jen se k němu Cirouš přiblíží. I přes veškerou mojí snahu prostě není možné je mít společně v jednom pokoji. Takže Mates tráví dny na chodbě a Ciri v pokoji. Občas, když Ciri začne kňučet na dveře a chce za ním je pustím k sobě, ale do deseti minut Matýsek zase na chodbě.

Vždycky mi ho bylo strašně líto. Ten pejsek už to měl v životě dost těžké (být psem ve VBho rodině není zrovna jednoduché) a teď tráví den zavřený na tmavé chodbě. Což dělal už do Ciriina příchodu, ale teď skrz dveře slyší, jak já si tam s ní hraju, mazlím se  s ní a povídám si s ní.

Situace se ale prudce zhoršila, když se objevilo pozření, že Matýskovi je pod prahem dveří podstrkováno cosi co mu nesvědčí. Zatímco VB se snaží zastavit přísun „jedu“ já jsem se rozhodla, že Matýska na chodbě nenechám! Jenže můj dobrý úmysl vydržel právě těch deset minut, hrozného štěkání, řevu, kvičení a prskání a chumlu psů, kteří naráží do mě i všeho v okolí a já jsem potřebovala pracovat.

dsc_0212
Kámoši jak hrom…

 

Nedalo se to vydržet, ale co je moje pohodlí a teoreticky i práce, proti zdraví nebo snad dokonce životu „našeho“ Čivaváka? Jak bych se na sebe mohla podívat či si dokonce „užívat“ vydělané peníze, kdyby to bylo vykoupeno takovouhle cenou?

dsc_0216

Proto jsem se rozhodla ke kroku, kterému se bráním, už několik měsíců, od doby, kdy jsem to zkusila poprvé a naposledy, vzít ty „dva příšerné čokly“ na společnou procházku.

dsc_0296
A nedají si pokoj a nedají…

 

 

dsc_0261
Matýsek <3
dsc_0276
Cirounku pojď sem.

 

Mráz už konečně povolil na snesitelnou teplotu -8°C a bylo půl jedné, takže na kopci, kam jsem je plánovala vzít nebudou žádní „haranti“ se sáňkama…

dsc_0220

Vycházka začala tím, že jsem oblékla Matýska. Ten údajně svůj obleček nenávidí. Kdykoliv ho do něj narvou tak trucuje a když už ho VB bere se vyvenčit a dokonce ho na venčící místo donese, uražený se nevyčůrá a vrátí se domů.  Já jsem přesvědčená, že po dobrém se dá zvládnout hodně…

dsc_0223

Vzala jsem obleček i Matýska a zatímco jsem ho na něj trpělivě, opatrně a pomalu navlékala, konejšivě jsem mu vypravovala jaké má štěstí, že jej neoblékám jako panenku (oblékala jsem je skoro zásadně jen hlavou dolů a sem tam jim přitom upadla končetina). Bez sebemenšího problému jsem Štěňáka oblékla, pak v rychlosti nasadila Ciri kabátek a razili jsme ven.

 

dsc_0312
Statečný Čivavák se neohroženě prodírá zasněženou pustinou
dsc_0249
Naše fešanda

„Problémový a trucující“ Mates byl na vodítku naprosto ukázkový. Dokonce i Ciri byla hodná a bez větších problémů jsme se dostali na kopec. Smráďata tam naštěstí žádná nebyla a tak jsem štěňákům sundala vodítka a nechala je vyběhat.

Cirouš se trochu proběhla ale Matýšek se držel těsně u mě, bylo to perfektní. Udělala jsem pár fotek, ale bohužel mi nepřálo štěstí. Buď psi nestáli na správné místě a když ano, bylo světlo na špatné straně… I tak se mi snad podařilo den alespoň trochu zdokumentovat. dsc_0265

dsc_0317
Moje maličké Koťátko

Procházka sice byla přece jen trochu náročná, ale stálo to za to. Přišli jsme domů, sundala jsem oblečky, obojky, zkontrolovala jestli bříška nejsou studená nebo mokrá a pak jsem dala psům svobodu. Matýskovi jsem přitáhla pelíšek do pokoje. V pelíšku se ale okamžitě usadila Ciri a když ji vidím, jak je tam roztomile stočená,  nemám to srdce ji vyhodit. Matýsek se tedy spokojeně stočil u mé židle a během pár minut oba chrněli. Dokonalost. Já teď můžu v klidu psát tenhle článek a koukat na Chůvu Nanny McPhee….

 

<Předchozí díl
Další dál>

leden 2017

8 komentářů

  • Atheira

    Bytový pes, co v mrazu nechce obléct? Tyjo, a ještě takhle maličký? Lara v mrazu automaticky čeká na svetr (jak byly ty dvacítky, nešla ven ani v něm, musela na něm ještě bundu, nemluvě o pořádně namazaných ťapinách :D), jinak nejde ven. To by klidně radši bouchla z nevenčení, než aby ji někdo dostal neoblečenou do mrazu. 😀

    A víš, kdo ty rvačky začíná? Náš starší pes taky nemá Laru úplně rád (nebydlí spolu, jen chodíme denně společně na procházky), takže ta část oddělování doma nás naštěstí netrápí, ale občas má blbou náladu, že na ni vrčí, když už se mu zdá, že moc jančí. On ji snese, ale nesmí mít pocit, že ho otravuje. Takže si k němu nic nedovolí. Prostě nesmí, jinak by ji asi pěkně vyprášil kožich. Párkrát už do sebe vlítli taky, ale Lara už se naučila vnímat signály a ví, kdy se má zdekovat a neprudit.

    • Antea

      U nás pěkně drží jen Ciri. Mates oblečky nesnáší a zavile trucuje. Co máme i Ciri tak se odmítá venčit. Řeknu „jdeme ven“ a už jen vidím konec ocasu jak zalézá pod kuchyňský stůl, abych na něj nedošáhla 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *