Ciri XIX.

Včerejší den byl děsný, protože Ciri neposlouchala. Dnešní den byl ale daleko horší – Ciri skončila u veterinářky…

Po včerejším „poslušnostním“ debaklu jsem s Ciri chodila ven už jen na vodítku a pouštěla jsem jí jen tam, kde  nehrozilo nebezpečí lidí nebo aut, takže to bylo jako dřív. Šly jsme na celkem dvě cca 2 km procházky. Opět jsem se musela stydět. Máme staforda, psa, který potřebuje denně chodit cca 0-15 km a já jí dopřeju pouhé čtyři. Když jsme přišli domů dala jsem Ciri do vany (a málem si strhla záda a uhnala kýlu – už váží 20 kg) a šli jsme odpočívat.

Dostala jsem se i k tomu, abch jí namazala tlapičky rozpraskané od sněhu – nedovedu si představit v jakém stavu je mají psi z měst u nás se totiž nesmí solit, ale i tak měla tlapičky suché a drsné.

Byla jsem ráda, že už jí je nemusím mazat niveou, ale že VB koupil konopnou mastičku pro pejsky. Sice to nebyla ta bio, co jsem jí chtěla koupit já, ale pořád lepší než nivea. Natřela jsem ji přední tlapičky, moc dlouho se mi jí nepodařilo udržet v lehu a tak jsem pozorovala jak opatrně našlapuje a kulhá. trošlu mě to zarazilo, ale říkala jsem si, že je třeba takový malý bolestínek, že si s namazanými tlapičkami připadá jako marod a prožívá to. Přesto to ve mně vzbudilo trochu obavy a psala jsem to VBmu do práce.

VB si myslel, že je to z mastičky.

Nesouhlasila jsem, protože mezi tím jsem natřela i zadní tlapky a na ty nekulhala, ale VBho rozkaz zněl umýt tlapičky. Rozloučila jsem se se zády, připravila si uvítací řeč pro kýlu a znovu jsem Cirinku dala do vany. Tlapičky jsme umyly ale situace se zhoršovala. Ciri si nechtěla hrát, byla smutná a zdálo se mi, že se jí nechce moc na nožičky. Když mi vydržela být půl hodiny posazená na klíně, objímaná, opusinkovaná a hlazená, začínalo mi být jasné, že je zle. Znovu jsem uháněla VBho, ačkoliv jsem částečně očekávala, že když napíšu Ciri kulhá bude doma vcukuletu práce nepráce…. No nebyl. V praci byly problémy a další rozkaz zněl umýt tlapičky přípravkem.  Tentokrát jsem Ciri pokládala do vany už skoro se slzami v očích.

Navíc jsem nemohla najít její šampón a děsně chytrý VB mi poradil, že je to ten na vaně Páni a já ho předtím hledala asi ve sklepě či co?!  Na vaně totiž byly přípravky 3 a jedný který jsem poznávala byl ten Matesův. DSC_0976

Nakonec jsem jí tlapičky umyla tím podle mě správným (samozřejmy to byl špatný, správný šampón jsem ani nezahlédla – hlavně že „byl“ na vaně). Ale situace se spíše horšila. Ciri už ani nevylezla do postele, jen ležela v pelíšku a celá nešťastná kňučela.

DSC_0928

Byla jsem na pokraji paniky. Ležela jsem v pelíšku s ní a hladila jí. Nakonec jsem jí přemístila do postele a tam se mi jí podařilo uspat. Spící jsem jí udržela několik hodin.

Našla jsem si otevírací hodiny veterinářky a sdělila jsem VBmu ať se kouká dostavit včas. Byla jsem odhodlaná k toímu, že kdyby nepřijel, zavolám taxíka a jedeme, protože ačkoliv se Ciriin stav po probuzení zlepšil, přesto při chůzi stále napadala na přední tlapky a považovala jsem za nutné, aby to viděl doktor.

Když byl čas na venčení, ze schodů jsem ji snesla.

I když snesla asi není ten správný výraz… částečně jsem doufala, že když je moje psí děťítko v ohrožení dostanu ten příval síly, co mají matky a které s ním dokážou převrátit auto jen aby mohly pomoci svým dětem. Bohužel příval se nedostavil a já jsem nebyla schopná s Ciri sejít schody aniž bysme se obě zřítily.

Tak jsem udělal to jediné co mě napadlo. Položila jsem si Srdíčko na klín a schody sjela pěkně po zadku jako za svých dětských let. Nedůstojné, ale účel to splnilo. Nahoru už musel Ciri po svých ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, bylo vidět, že  už je jí líp.

DSC_0922

Po příjezdu VBho už to vypadalo že Ciri nic není. Přesto jsem na veterinářce trvala. VB sice tvrdil, že on nic nevidí a že Ciri beztak simulovala, abych mu zavolala a on se dřív vrátil z práce. Ale tlak mě, jeho mamky a i séger, protože všechny jsme to kulháni viděly ho nakonec přiměl k tomu nejen vzít Ciri k doktorovi, ale mě s ní (původně mě chtěl nechat doma, ale nediskutovala jsem).

U veterinářky se ukázalo, že jsem měla naprostou pravdu! Ciri opravdu hodně špatně chodila, vrátily se jí růstové bolesti (to VB předpokládal). Ciri dostala injekci proti bolesti, a nařízený klidový režim. Doktorka jí ještě prohlédla tlapičky, které si pořád okusuje a ukázalo se, že zatímco jedna se sama uzdravila, tak druhá se hodně zhoršila, takže jsem nafasovali další mastičku.

 Cestou domu jsem se snažila nepodlehnout ani oslavě, že jsem měla pravdu a nejsem paranoidní blázen, ani úlevnému/vynervovanému pláči, že můj malý Myšánek je v pořádku.

DSC_0974

A bonus na závěr. Ačkoliv mě veterinářka s Ciri viděla podruhé v životě (a to je u vet. pomalu  každý týden) automaticky mě zařadila jako její paničku. Ok, trochu jsem si připadala jako maminka s dítětem. VB tam může lézt třeba každý den přesto jsem „Cirilí maminka já!“  Přiznávám, že se mi to líbilo.

 [fruitful_tabs type=“default“ width=“100%“ fit=“false“]
[fruitful_tab title=“Další díl XX.“] DSC_0912 [/fruitful_tab]
[fruitful_tab title=“Předchozí díl  XVIII.“]DSC_0091[/fruitful_tab] 

[/fruitful_tabs]

4 komentáře: „Ciri XIX.

  • 23.6.2017 (12:45)
    Permalink

    jsem ráda, že jsi toho dutohlava na veterinu donutila jet 🙂 tahle telecí a rostoucí léta jednou povolí a bude lépe 🙂

    Reagovat
    • 25.6.2017 (6:59)
      Permalink

      Jj, už jí to nebolí, ale nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Proto se tak bojím případné ataxie a nutím VBho nechat jí udělat testy…

      Reagovat
  • 26.6.2017 (13:09)
    Permalink

    Hlavne, že ste sa nakoniec k lekárovi dostali. Prajem skoré uzdravenie 🙂

    Reagovat
    • 8.7.2017 (12:57)
      Permalink

      Děkuju, dobře se jí udělalo hned po té injekci 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *