Osobně o sobě

Ciri XI.

Po týdnu v Brně se mi zpět moc nechtělo… Minule, než jsem odjela na mě byl VB hnusný skoro jako dřív a pak se ještě divil, že jsem ho ráno nevzbudila a nerozloučila se. Vůbec se mi na Vesnici nechtělo, nic tam pro mě není…

Měla jsem přijet v úterý kolem poledne, ve středu jsem měla drobnou práci v Prdelákově a ve čtvrtek ve čtyři ráno zpět do Brna. Už jsem z toho lítání unavená a Ciri stejně není můj pes, nemůžu do její výchovy mluvit a nemám žádná práva.

Hrozně mě sere, že si jí nemůžu vzít na procházku přírodou bez vodítka. Tenhle pes potřebuje pořádné procházky, ale já jí na ně na vodítku vláčet nebudu a na zahradu jí brát nechci, protože mě tam pořád otravuje VBho babka…

DSC_0991

Během dní, co jsem byla v Brně se ukázalo, že má VB zřejmě alergii na psy. Dost vtipné, teď když si pořídil vlastní štěně, ale i záhadné, protože s Matesem spí v posteli věčnost a žádné problémy nehlásil… (což ovšem neznamená, že nebyly, ale proč by mi to měl říkat, že ano…)

Nabídla jsem se mu, že mu přivezu Aeirus než se dostane na alergologii. A jsem si 100% jistá, že mu ho předepíšou nebo nějakou jeho variantu. Odmítl. Neřešila jsem to. Konec konců, dušení se ještě “nikoho nezabilo”  já jsem několik týdnů po rozchodu trpěla takovou úzkostí, že jsem se opravdu dusila, na alergologii mi předepsali dejchačku a ještě něco. Ani jedno jsem nebrala a rozhodla jsem se to zvládnout sama (a navíc jsem mohla doufat v můj brzký konec…) no, nakonec to prostě přešlo, a když jsem se přesto dostala já, tak VB samozřejmě taky. Nejsem jeho chůva, přítelkyně a ani kamarádka, kterou by bral vážně, takže nevím proč si zase rozdírat emoce a trápit se tím, že odmítá moji pomoc… ať si trhne. Chce se dusit? Tak ať se dusí!

DSC_1080

Když jsem přijela na Vesnici vydala jsem se rovnou k VBmu domů, klíče jsem měla a nemohla jsem se dočkat psů. Matýsek jako obvykle ležel potmě v chodbě, protože nechat mu tam svítit by bylo moc drahé (ano, za to jak se k němu VBho matka chovala a chová se jednou bude smažit v pekle).DSC_1060

Vrhl se mě a vesele mě vítal, nacpal se mi do náručí, musela jsem ho pochovat zatímco mi zběsile olizoval uši a krk… Pak jsem zaslechla tupé rány na dveře VBho pokoje, to se Ciri snažila probít se ven.DSC_1106

Otevřela jsem dveře a vrhl se na mě jakýsi velký pes. Podstatně větší než Mates o dost větší než Ciri, když jsem ji viděla před pár dny, ale byla to ona. Běžela se se mnou přivítat a následovala klasická scéna, kdy jsem měla na každé straně jednoho psa, každého jsem se hladila jednou rukou a cítila se trochu lépe. Dříve, by se mi v takovéhle chvíle úplně svíral hrudník, jak moc by mě dojímalo, jak mě mají rádi a užívala bych si, že mě takhle moc zbožňují, ale to že jsem nic moc necítila mi zase připomnělo, jak moc jsem rozbitá…DSC_1056

V pokoji jsem našla na podlaze dvě loužička a dvě hromádky. S mumláním, co jsem to za idiota, že tam lezu, když vím, co čeká toho, kdo tam vleze první jsem se pomalu dala do úklidu.

Vlastně se mi tam vůbec nechtělo. Ale když jsem věděla, že jsou tam oba psi zavření bez vyvenčení a ještě několik hodin budou, nemohla jsem je tam nechat. Uklidila jsem bordel a vzala oba psi vylítat se  na zahradu. Vzala jsem i foťák a doufala nafotit nějaké fotky, protože je čím dál těžší sehnat si obrázkový materiál.

DSC_1098

Na zahradě se ke mně samozřejmě zase přicpala VBho babka, takže mi celé venčení otrávila. Jako by nestačilo, že jsem byla nevyspalá, promrzlá a hladová a stála jsem v hrozné zimě venku, ještě se musím tvářit zdvořile a odpovídat na její, kecy které mi opakuje už po sté. Ne, nenechávám psy hrabat v záhonech a ne, nenechávám po nich bobky na trávníku, ale sbírám je….

Nakonec jsem pár fotek nafotila a odvalila rozdováděné psy domu.

DSC_1030

Doma jsem jim umyla tlapičky. S Matýskem žádné problémy nebyly a Ciri prostě absolvovala mytí zadních tlapek s hlavou nacpanou mezí mými stehny, napůl visící z vany. Nezdálo se, že by jí to vadilo, nebo že by byla nějak traumatizovaná a samozřejmě jí mohla kdykoliv vytáhnout, ale zdálo se, že jí tenhle postup vyhovuje… Nakonec jsme tlapičky osušili a šli do pokoje. Chvíli jsem tam seděla, přemýšlela, co tam vlastně dělám, proč se na to všechno nevyseru a že si připadám jako vetřelec. Na stole jsem zahlédla kabel zdroje od mého NTB, který měl být dle slibu opravený… ani na okamžik, jsem nevěřila, že by ho VB skutečně za ten týden opravil a pohled na zdroj ukázal, že jsem měla pravdu… S hořkým úsměvem jsem si opět připomněla, jakou cenu pro VBho mají sliby, co dal mě (a to jsem netušila, že byl víkendu pryč, protože moje předchůdkyně mu poslala SOS, protože je tak blbá, že si vylila do NTB čaj a VB všeho nechal a jel jí zachraňovat… pozn. tenhle text píšu zpětně. zítra mám jet zpět na Vysočinu a velice pochybuji, že kabel bude opravený, ačkoliv VB ví, že ten NTB potřebuji k práci…)DSC_1052

Vzhledem k tomu, že jsem následující den musela do práce v Prdelákově a byla jsem bez počítače, půjčil mi VB svůj NTB. Nebyla jsem z toho řešení nadšená, ale neměla jsem moc na výběr. Starý NTB, který jsem vyhrabala doma nešel z nějakého důvodu připojit k wifině…

Rozhozená a smutná (ano, ještě pořád mě to rozesmutňuje, ale už to není ta srdce rvoucí bolest, co mi VBho lhostejnost a selhání vůči mně způsobovaly dříve.) Mimochodem, to že mi už asi tři roky vyměňuje prasklý displej k mobilu to ani nezmiňuju. Nepochybuji, že když to řeknu, vytáhne nějaký krám, co má na spravení už pět let a bude argumentovat tím, že  jsem ve frontě. Když se mobil rozbil byla jsem jeho přítelkyně, pokud mu to nepřijde jako dostatečný důvod k tomu, abych měla přednost tak… no, nic tohle už prostě nemá cenu řešit, nabrečela jsem se kvůli tomu dost.

Nakonec jsem nevydržela a když přišly holky ze školy šla jsem k matce. Ruce mi jsem měla pokrytá novými krvácejícími škrábanci, tak jsem se rozhodla, že využiju toho že není doma a alespoň si ranky vydezinfikuji, třeba se pak budou hojit rychleji.

DSC_1021

Když jsem si ranky vyčistila zůstala jsem schlíple a osaměle sedět u stolu a koukala jsem do prázdna. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, prostě jsem už neměla na to se někam přesunout a hlavně jsem neměla kam. U matky už nemám místo a u VBho také ne, i když se rád tváří, že ano.

Přemýšlela jsem nad tím kam půjdu, v pokoji jsem našla na posteli pár kusů špinavého oblečení které jsem hodila matce do koše na prádlo. Nepředpokládala jsem, že by to byl problém, přijela jsem z Brna jen nalehko s kabelkou a nechtěla jsem rvát sebou tašku špinavého oblečení. Při pohledu na nátělník z minulého týdne s pár obtisky psích tlapek se ukázalo, že přenést prádlo prádlo 20 cm od koše do pračky je pro moji matku obrovský problém….

Nechtěla jsem tam být, nechtěla jsem řešit, kde mám být a prostě jsem chtěla jednoduše nebýt. Seděla jsem u stolu a snažila se o nebytí, když dorazila matka…

DSC_1061

Pozdravila jsem se a zeptala jsem se v kolik zítra jede do práce a jestli se s ní můžu svést do Prdelákova…

Odpověděla že neví. Podrážděne jsem se zeptala, co je na tom tak složitého! (Jezdila jsem s ní takhle celkem běžně a moje otázka měla spíše účel oznámení, že jedu s ní ať se mnou ráno počítá…)

 

No, dozvěděla jsem se, že nehodlá už pro nikoho nic dělat, že nebude nikomu dělat blbce. Já, že jsem sobecký hajzl, což se vztahovalo k záležitosti, o které jsme se hádaly přes týden. Jednalo se o věc, kterou mi před několika měsíci hodila na krk, protože se jí to nechtělo řešit. Já se s tím několik měsíců trápila a snažila se to vyřešit a když jsem přišla na řešení, které se jí nelíbilo, byla jsem v podstatě osočena z toho, že ji podvádím, lžu a div že ne, že jí kradu věci… V matčině společnosti jsem vydržela rekordních 45 minut, když odešla topit měla jsem chvíli na to povolit v koupelně uzdu emocí, pak se pokusit studenou vodou zamaskovat stopy, zkontrolovat zda jsem konverzace schopná a schlíple se vrátit do VBho pokoje, nemám kam jinam jít…

Večer VB přijel, tak jsem mu to vypravovala, když si všiml, že se mi láme hlas přilehl si ke mně a objal mě. Obětí, dřívější všelék, který vždy pomohl. Teď jsem strnule ležela na posteli, cítila jsem, jak jsem tak napjatá, že to až bolí a necítím nic… Všechno je to pryč. Nevěřila jsem tomu, že to VB skutečně dokáže všechno zničit. Myslela jsem, že společně vždy zvládneme všechno a i když on ze vztahu odešel, byla jsem přesvědčená, že pro mě to nikdy neskonči a budu ho milovat dál… jenže necítím nic. Ani k VB, ani k psům ani k nikomu, už se mi ani nechce umřít, necítím nic ani k sobě… Čas neléčí, čas pomáhá zapomenout. Už si nevzpomínám jaké to je někoho mít, svoji druhou půlku, někoho koho zajímám, zbožňuje mě, potřebuje být se mnou a o koho se můžu vždy opřít, a komu můžu absolutně věřit a kdo mi dává pocit domova a bezpeční … Nic z toho už pro mě neexistuje. Už zase nevěřím na lásku a jsem zase sama, tak jako vždycky… asi to tak prostě má být.

Nakonec mi přece jenom o něco lépe bylo. Nevím jestli to bylo tím objetím, nebo tím, že se mnou VB dokonce, i trochu mluvil (ano, vím, je to neuvěřitelné…) a nebo to bylo prostě tím, že přivezl jídlo….

Před spaním si zabral Ciri (ano vadí mi, to by ji proboha nemohl nechat spát se mnou, kdy jsem pořád pryč?!) a u mě na posteli zůstal jenom věrný Chundelka. V noci mi pak ještě matka psala, že mě teda vezme, ale už jsem od ní nic nechtěla…

 

 

<Předchozí díl
Další díl>

 

(Napsáno 13.11.2016)

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *