Ciri VII.

Zbytek týdne uplynul relativně v poklidu…

dsc_0845
Siesta

Dny jsem trávila venčením Ciri, hraním si s ní a snahou jí uspat a moc pak trošku pracovat. Za celý den jsem obvykle vypila jednu skleničku vody a k jídlu jsem se nedostala. Večer jsem tedy toužebně čekala, kdy přijede VB a jestli mi náhodou nepřiveze něco k jídlu. Když dorazil, byla jsem obvykle rozespaná, protože jsem za sebou vždy měla cca 1-2 hodiny spánku s Ciri, kdy jsem prostě padla vyčerpáním vedle toho voňavého psího miminka, které se ke mně přitulilo a hřálo mě.

dsc_0852
Chápete proč jsem Ciri nechtěla? Jak by mohl nějaký pes překonat jeho?

Vymyslela jsem jí několik oslovení a pokaždé když ji některým z nich oslovím připadám si jako úchyl. Vždyť kolik lidí oslovuje psa: Holčičko, Kočičko, Srdíčko, Zlatíčko, Bobková, nebo Pytlíčku? Ale já jsem si nemohla a nemůžu pomoc, prostě to tak cítím. Z toho psa se stalo moje dítě, zřejmě jediné, které kdy budu mít a vlastně ani není moje, stejně jako Matýsek.

Jediné, co mi klid dní a nudu večerů narušovalo, byly rvačky Ciri a Matýska. Občas se jí podařilo ho zubama opravdu dobře zaháčkovat, že došlo i na kňučení. To jsem pak na ně vlítla s křikem: „A dost!“ a odtrhla jsem je od sebe.

dsc_0844
Mates se do ní umí taky pěkně zahryznout.

 

Další moje krize přicházela vždy večer. Osprchovaná jsem se oblékla do tepláků a trička, které jsem na sobě měla celý a den a které bylo pokryto psími slinami apod. Složila jsem se nepohodlnou VBho postel, přikryla se peřinou, hlavu položila na podivný polštář a kladla si otázku co u vlastně dělám a proč tu jsem.

Nechtěla jsem tam být. Přišlo mi to divné a nepatřičné. Ale když jsem si představila jít těch 50 m domů a „doma“ se pak ještě hádat s matkou a lehnout si do mé postele, nad kterou se tyčí až ke stropu těžká skříň postavená na cca 50 let starých šuflatech… celé roky se bojím, že na mě jednou spadne a spaní pod  ní je mi nepříjemné. To raději využiji VBho nabídky a přenesu se nad jeho otrávené výrazy. (Ano, nikdo nedokáže tak dobře zařídit, abych si připadala jako bezcenný ubožák, jako on)

Tak jsem tak ležela na posteli v obklopení psů, bála se pohnout, špatně jsem spala a když jsem nemohla spát, přemýšlela jsem co tam vlastně dělám, co si od toho slibuji a co chci?

Už jsem si neslibovala ani nechtěla nic. Jen jsem věděla, že kdybych nevyužila možnost spát s mojí malou holčičkou (bože, tahle věta zní fakt úchylně), mrzelo by mě to. Přece, kdy v životě se zase dostanu takhle blízko ke štěněti? A vlastně ještě jeden důvod jsem měla. Ten poslední dobou motivuje veškeré mé chování. Chtěla jsem dát VB příležitost, aby mě mohl dál zklamávat a pomáhal mi se tak od něj osvobodit. A věřte nebo ne, VB neopomněl využít ani jedinou příležitost a dokonce i nějaké sám vytvořil…. Bylo mi z toho mizerně, ale přesto jsem nedokázala odejít…

Když jsem se musela odjet zpět do Brna, přijala jsem to se smíšenými pocity.

dsc_0868

Na jednu stranu jsem byla ráda. Celý týden, kdy si mohu řídit čas podle sebe a ne podle štěněte. Žádné kousání, loužičky, bobky ani sliny. Čistá postel, která bude jen moje. S polštářem, peřinou a dokonce i mým milovaným tulícím polštářem, bez kterého prostě nemůžu usnout… A taky jídlo. Můžu si jíst kdykoliv se mi zachce, obchody jsou všude okolo, takže už žádný hlad, třes těla ani závratě z vyhladovění (jo, tohle mě trápilo celý týden), ale na druhou stranu žádná Ciri ani Mates. Ona na mě přes ten týden určitě zapomene, je přece ještě tak maličká….

 

<Předchozí díl
Další díl>

 

6 komentářů: „Ciri VII.

  • 5.12.2016 (12:55)
    Permalink

    Co by zapomínala, to je vyloučeno. Na našeho jezevčíka kdysi kámoš ze srandy vybafnul a od té doby na něj vždycky štěkala, jako na jedinýho člověka. A to ho viděla jednou za sto let. Prostě si to zapamatuje.

    Reagovat
    • 9.12.2016 (7:52)
      Permalink

      Díky za povzbuzení, taky si říkám, že je blbost, aby zapomněla, ale ten červíček pořád hlodá 🙂

      Reagovat
  • 5.12.2016 (17:12)
    Permalink

    Nikdy není pozdě pořídit si vlasti psi miminko 🙂 až totiž přijde čas, možná to bude dobré zvážit …

    Reagovat
    • 9.12.2016 (7:53)
      Permalink

      Já psí miminko plánuju, když to lidské je v nedohlednu :-), ale nejdříve si chci pořídit vlastní bydlení 🙂 Takže předpokládám, že možná v roce 2018 🙂

      Reagovat
  • Pingback: Ciri VIII. | Antea bloguje

  • Pingback: Ciri VI. | Antea bloguje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *