Ciri IV.

Můj první den s Ciri byl nervy drásající. Byla to totiž neděle, což znamenalo, že jsou doma VBho tři ségry, jeho máti a samozřejmě i Mates, který byl z celé situace značně vyjevený a moc si s Ciri do oka nepadli…

Už si na ten den moc nepamatuju, ale bylo to hektické.

Ciri naštěstí hodně spala, ale ne ve svém prostorném pelechu, ale zabrala si Matýskův hnědý. Několikrát jsem jí na přendala do jejího, protože VB chtěl, aby spala tam, ale dala jasně najevo, že tam spát nebude. Vždy vstala, chvíli bloumala po pokoji a nakonec skončila zase v hnědém. Rozhodla jsem se na to vykašlat s tím, že jestli se to VBmu nelíbí, ať si ji přendavá sám, já ji raději nechám vyspat a ležet v pelíšku,  který je jí příjemnější.

dsc_0818
Unavené štěňátko se uhnízdilo na posteli

Hned od začátku jsem nastolila režim, že po probuzení se jde čůrat ven, což mi až na ráno, kdy jí začaly matlat VBho ségry a mě bylo blbý jim ji brát, vycházelo.

Celkově to byl ale děs. Holky si pořád s Ciri chtěly hrát, což bylo pochopitelné, ale strašně otravné, protože jsem nechtěla být mimo pokoj a s nikým se nějak moc vídat, z mojí přirozenosti mě přítomnost jiných lidí otravuje a teď po rozchodu už nevidím důvod proč bych se měla nějak přetvařovat a být milá.

Vzala jsem Ciri ukázat mojí máti, protože s VB bydlíme kousek od sebe, Ciri se nechala pomatlat a byla moc přátelská.

dsc_0810
Ciriino první venčení. Mít štěně na vodítku a foťák v ruce se ukázalo překvapivě obtížné…

 

Odpoledne jsem pak zažila nejhorší venčení v historii, kdy se ke mně přidaly VBho malé ségry i s Matesem.

Nejdříve mě zděsilo to, že jsme šli po chodníku a holky neměly Matesa na vodítku. V životě jsem si nedovolila Matýska vzít ven bez vodítka. Ano, je pravda že není můj, ale poslouchá mě více než je, přesto bych to v životě neriskovala. Další problém byl v tom, že Ciri se s Matesem začínali prát a mít ho bez vodítka bylo fakt nepříjemné. A třetí nejhorší zážitek při venčení bylo to, že VBho nejmladší ségra každé tři naše kroky s hysterickým nadšením volala Ciriino jméno a objímala ji. Nepřeháním! Takhle se nedalo nikam dojít a to nebohé štěně se nemohlo v klidu ani vyčůrat. Moje trpělivost visela už na posledním vlásku, abych v tom rázně neudělala pořádek. Jediné, co mě zastavilo bylo to, že to není můj pes, holky nejsou moje rodina a celkově mi do toho nic není.

dsc_0811
Skotačení v trávě

Navíc o sobě vím, že za poslední roky jsem ztratila s dětmi trpělivost a že to, co jeho malá ségra dělá není zase tak nepochopitelné. Nicméně to bylo tak strašně, šíleně moc otravné, že si to snad ani nedovedete představit.

Den jsem tedy trávila venčením, toužebným pokukováním po PC, kde jsem měla práci, co byla potřeba udělat a sbližováním se s Ciri. Ten malý hřejivý Pytlíček si mě totiž začínal získávat. Chodila se za mnou mazlit a když mi přinesla hračku, stočila se mi na klíně, kde si s  ní chvilku hrála a pak mi tam stočená usnula, začínala jsem tušit, že jsem v obrovském průseru, nechci si zase zamilovat psa, o kterém nemůžu rozhodovat. Nechci se zase trápit, jako když jsem nedokázala zastavit Matýskovu kastraci

<Předchozí díl
Další díl>

5 komentářů: „Ciri IV.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *