Osobně o sobě

Ciri II.

Znovu jsme Ciri navštívili o dva týdny později. Zrovna jsem byla odhodlaná, že s VB definitivně končím. Ani jsem nevěděla proč jsem s ním jela. Ještě před brankou Ciriina domu jsem poznamenala, že už je vlastně naprosto fuk jestli si Ciri můj pach uloží nebo ne.

 

Celou návštěvu jsem si vlastně vynutila, VB tam předtím jel beze mě. Když jsem byla na Vesnici, tak se na štěňata jet nemohlo, ale jakmile jsem pryč, tak je tam hned. A ještě mi posílá fotky, jak je v obklopení štěňat. Ciri je totiž z deseti štěňat.

Takže jsem se zhádali, protože mě už nebaví ho pořád omlouvat s tím, že on to tak nemyslí a jen si to neuvědomuje, to jsem dělala 2 roky a za odměnu jsem dostala kopačky…

Nabídce návštěvy štěňat jsem přes to všechno odolat nedokázala. Kdy jindy budu mít takovou příležitost?

dsc_0686
Ciri 6 týdnů

 

Po dobu celé návštěvy jsem ho ignorovala, minule měl problém s tím, že si majitelka psů myslela, že spolu chodíme, takže jsem byla strašně uražená, protože to jsem měla “zakázáno” se tak chovat. (Nijak jsem se předtím nechovala, odvodila to z “toho jak jsem se na něj údajně koukala.) Takže jsem kašlala na něj a jeho budoucího štěněte jsem si všímala jen když za mnou vyloženě přišla. To jsem jí samozřejmě pohladila, protože se snažím nikdy neříkat nikdy, a co když jednou budu potřebovat  s ní být kámoška?

Upřímně vzato mi ale lezla dost na nervy. Všude jí bylo plno, všude byla první, všechno bylo její, prostě arogantní jako její budoucí páníček.

dsc_0683
Vždy si vybere jiné štěně a pořádně ho “zvalchuje”

 

Celkově byla ale štěňata super. Tlupa ňafajících a kousajících kuliček.

 

Zažili už jste někdy štěněčí útok? Já ano! Několik štěňat mi lezlo po klíně a kousalo do rukou, další mi rvaly boty, několik jích stálo po stranách a kousaly mě do rukávů a největší expert si sedl za mě a začal mě rvát za prameny vlasů se stejnou vervou s jakou se činili jeho sourozenci dole na tkaničkách. Cekově to bylo dost bolestivé, párkrát jsem vstala a snažila se přemístit na jiný konec výběhu, abych se vzpamatovala, ale skončilo to tak, že mě zahnali do kouta.

 

Byla jsem ze sebe zděšená. Jak mám proboha s tím psem vycházet, když mě zaženou i štěňata a v přítomnosti jejich rodičů se jen těžko bráním záchvatu paniky?

 

dsc_0714
Štěněcí útok, zdrhá před nimi i jejich vlastní matka.

 

Byla jsem z toho všeho silně rozhozená.

 

Následující týden jsem se v Brně celou dobu vztekala.

Vadilo mi, jak VB na Ciri mluví. Tak dříve mluvíval na mě. Původně mi to rvalo srdce (a to jsem si myslela, že už žádné nemám), ale dobře mi to nedělá do teď.

 

Zuřila jsem, jak je nezodpovědný. Sliboval mi výlety… jak to asi chce se psem dělat?

Nakupování, pořád má problém s mojí garderóbou tak to chtěl napravit… Těšila jsem se, ale teď je to pryč, štěně je drahá sranda. (nejedná se o ty věci, spíš utužování už neexistujícího vztahu, komunikaci, důvěru apod….)

Se mnou na procházky nechodil nikdy, ačkoliv jsem si to strašně přála a byli jsme zamilovaní, takže se dalo očekávat, že se bude snažit vyjít mi vstříc. Teď si pořídí psa, který denně potřebuje několika kilometrové vycházky? To to, najednou půjde? Znamená to, že mi celou dobu lhal, nebo mě prostě neměl rád ani jako psa? Ani jedna odpověď pro něj nevypadá dobře a vlastně pro mě taky ne, je to smutné…

 

Koupil si štěně, plemene, které je fixované na páníčky a pracuje od nevidím do nevidím. Jak tohle chce řešit? Nechávat malou samotnou doma s jeho uřvanou matkou a nerozumnýma malýma ségrama? Bude z ní stejně  nezvladatelný pošuk jako z Matese a bude bita, aby poslouchala… Což z ní udělá pokřiveného nebezpečného psa. Amstaf už je plemeno, které může zabíjet… potřebuje výcvik a režim!

dsc_0684
Madam zvědavá

 

Odvoz štěněte domů několikrát odložil až se to i majitelům přestalo zdát. A já, která jsem měla malou hlídat nejdříve přes víkend jsem ji nakonec měla mít “na krku” celý týden. K VBho obrovskému štěstí jsme si předtím špatně rozuměli a já si uvolnila celý týden, jinak by to byl fakt průser.

Každopádně jsem byla nasraná, zklamaná, zničená VBho nezodpovědností, kterou jsem nikdy v takové míře nezaznamenala a kterážto jako vlastnost je pro mě téměř neakceptovatelná. Své rozhodnutí o definitivním konci jsem podpořila tím, že jsem mu nezavolala, aby když jsem při cestě domů zůstala kvůli zpožděném spoji trčet uprostřed cesty a raději se nechala vydírat od matky a čekala pět hodin do 22:30 na to než pro mě přijede brácha. Život je totiž tvrdý a VB mi dal jasně najevo, že s ním nemám počítat a zopakoval to tolikrát, že se mu skutečně podařilo moji důvěru a víru v něj zničit.

 

Původně jsem měla sto chutí mu napsat, že s ním pro štěně nejedu, navíc protože ani on se neozýval, brala jsem to tak, že je s konečným koncem spokojený. Nakonec jsem se ale rozhodla, že nebudu dělat předčasné závěry, které nepůjdou vzít zpátky a pro štěně s ním pojedu ačkoliv už s tím vším nechci mít nic společného…

<Předchozí díl
Další díl>

12 komentářů

  • Jindra

    Měla jsi mu toho psa spíš rozmluvit. U sestry to bylo to samý, pořídili rotvajlera, že s ním budou chodit na cvičák a na vycházky a velice brzo to dopadlo tak, že byl pořád zavřenej na dvorku. Ale fakt pořád. Nakonec ho otrávili asi sousedi.

    • Antea

      Já jsem se snažila mu to vymluvit, hrozně moc, ale nebyla s ním řeč… Navíc jsem na jednu stranu byla ráda, že bude mít někoho, koho bude mít rád a on jeho. Já nemám nikoho…

  • Alinka

    Na takovýho (s prominutím) vo*a ses možná měla vykašlat už dávno. Ale ten pes je nádhernej a sladkej 🙂

    PS: odkaz na pokračování nefunguje…

    • Antea

      S VB je to prostě složitý. Dokud jsme se “milovali” tak se člověk soustředil na tu lásku a neřešil nic okolo. Teď vidím věci, které jsem dříve neviděla a začínám si skutečně uvědomovat, že to, jak moc jsem se trápila opravdu nebyla moje vina a jsem z toho ztracená a zmatená, protože to vypadá, že uplynulé dva roky mého života byly lež, přijde mi, jako by náš vztah nikdy neexistoval.
      Vidím ho a až na malé záblesky už necítím nic. Když mě zklame, nedodrží, co mi řekl, už necítím zklamání, čekala jsem to a on to jen vždy potvrdí. Jediné, co mě ještě dokáže zranit je jeho odpor ke komunikaci. Ta je pro mě naprosto stěžejní a jeho povídání si se mnou a naslouchání mi, a na to mě v podstatě sbalil. Dnes se se mnou v podstatě odmítá nějak více bavit…
      Takže z člověka s kterým jsem doufala mít děti a strávit s ním zbytek života se pomalu, ale jistě stává naprostý cizinec.

      Pokračování článku musím teprve zveřejnit 🙂

      • Andrea

        A proč se na něj teda radši nevykašleš? Když to tak čtu tak bych s tebou taky bejt nechtěla a byla bych radši se psem. Promiň, ale přijdeš mi jako hysterická nedospělá kravka.

        • Antea

          Já si nemyslím, že těžké vyrovnávání se s rozchodem, je znakem hysterie, nedospělosti a kravkovství. Spíše v tom vidím, to, že zatímco moje city byly opravdové a pro udržení vztahu jsem udělala všechno, VB se na to vykašlal… Což je samozřejmě jeho právo ale kdyby to místo dávání mi falešných nadějí rovnou přiznal, byla bych dnes někde jinde. Já si ale na všechno musela přijít sama navzdory jeho protikladným tvrzením… to by těžce nesl každý.

    • Antea

      V životě bych si na psovi nic nevybíjela! Pointa celého cyklu Ciri je právě o tom, jak se měnil můj vztah k ní. Počkej si na další články, v těhlech úvodních to ještě není tak patrné, musela jsem nejdříve popsat, jak jsme já a Ciri začínaly…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *