57. Příběh rodiny Lancasterů

9. Noc se Sultánem

Ve sklepě Lesomíra se strachem očekává, kdy nastane večer. Opravdu ji Sultán přinutí, být mu po vůli?

Nikoho nepřekvapilo, že si Alicia zvolila tu jedinou rodinu, kterou měla, Mortdachaie. Zato je nesmírně šokovala její touha, poznat i druhou část své rodiny, Lancastery. Marně to děvčeti vymlouvali, přemlouvali a strašili ji, Alicia paličatě trvala na svém. Chce je poznat! Jsou její součástí a ona se chce na vlastní oči přesvědčit, jestli jsou skutečně tak odporní, jak jí je všichni líčí.

Nebyla s ní rozumná řeč a jediné, co se Mortachaiům podařilo usmlouvat bylo, že Alicia nepodnikne žádné kroky, dokud nevyjde základní školu, což dívka odsouhlasila. Zbývalo jí ještě pár let a ona si potřebovala v hlavě ujasnit svůj plán. Dostala totiž nápad… Kdyby se jí podařilo získat si Lancastery, třeba by se jí podařilo jejich válku zastavit a nastolit mezi rodinami příměří. Konec konců už tak jsou nerozlučně spjaty její osobou, která v sobě míchá krev obou rodin… Určitě se na to dokážou všichni dívat rozumně, válka je přece zbytečná!

Zatímco Alicia doufala rozumný pohled Lancasterů, Lesomíra vězněná ve sklepě Sultánem po proplakané noci čekala, až nastane večer a Sultán přijde. Stále o své situaci přemítala, nedokázala si představit, jak to dokáže… Vzdát se a jen nečině ležet a nechávat si ubližovat tím nejhorším možným způsobem. Snažila se přinutit se k poddajnosti s tím, že to bude pro všechny lepší, ale stále to zcela nešlo. Hodiny ubíhaly a s ubývajícím sluncem zarachotil ve dveřích klíč. Lesomíra se rozechvěle postavila na nohy, udělá, co musí, aby znovu viděla své chlapečky a manžela.

Sultán se pohodlně rozvalil v křesle, neviděl důvod proč ztrácet čas, takže jen chladně a bez zájmu prohodil směrem k Lesomíře: „Svléknout a na postel.“

V Lesomíře se zatajil dech, teď přišel čas rozhodnutí. Snažila se přinutit nohy, aby se pohnuly směrem k posteli, nebo alespoň přemluvit ruce aby se pustily do rozepínání knoflíků košile, ale všechno bylo marné, prostě se nedokázala podvolit.

Polkla a vyprahlými rty vypravila ochraptělé: „Ne!“

„Co jsi to řekla?“ otázal se Sultán chladně a otočil hlavu směrem k ní.

„Neudělám, to, nemůžu!“ opakovala už o něco rozhodněji Lesomíra.

„Tak to ti asi budu muset pomoc,“ opáčil chladně Sultán a výhružně směrem k Lesomíře.

Žena se připravila na útok, náhle si byla svým rozhodnutím zcela jistá, ona se tomu psychopatovi nepoddá. Sledovala ho, jak se k ní blíží a žilami jí koloval adrenalin, zoufale se rozhlížela po místnosti a hledala cokoliv, co by jí mohlo pomoci s obranou, ale jediné, co se dalo využít, jako zbraň byla stolní lampička. Nebylo to mnoho, ale bylo to pořád lepší než nic a tak Lesomíra začala nenápadně couvat k nočnímu stolku.

Sultán si její nenápadné přesouvání k posteli vykládala jako výraz strach a podvolení, takže neohroženě kráčel vpřed.

Lesomíra stále ustupovala, až docouvala k nočnímu stolku, jeho hrana se jí zaryla do stehen a ona začala nenápadně šátrat rukou po lampičce. Sultán se neustále přibližoval. Ničeho se nebál, byl Lancaster, vyvolený a tuto ženu si vybral, aby naplnil své posvátné poslání.

4 komentáře: „57. Příběh rodiny Lancasterů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *