47. Příběh rodiny Lancasterů

  1. Spravedlnost

Den začal zcela obyčejně jako všechny předchozí. Ráno se všichni sešli na snídani v jídelně a pak se každý rozešel do své práce. Amélie ještě Miraje kus cesty doprovázela. Drželi se za ruce a jejich štěstí z nich sálalo na dálku. Včera večer Miraj Amélii požádal o ruku a ona jeho žádost, v pořadí snad tisícátou, konečně přijala. Běželi hned radostnou zprávu oznámit rodině. Adell i Montgomery zprávu přijali vlažně. Je sice pravda, že je Miraj všechny zachránil, ale pořád to byl upír. Adell ale byla ve skutečnosti nadšená. Bylo vidět, že se Amélie a Miraj skutečně milují a to jejím plánům jen nehrávalo. Ještě ten den odvedla Adell Miraje na odlehlou část pozemků ke staré kůlně, že by potřebovala, aby jí s něčím pomohl. Sotva ale Miraj vkročil dovnitř Adelle za ním zabouchla dveře a pevně je zajistila, aby Miraj nemohl ven. Na nic nečekala, ignorovala Mirajovi výkřiky i rány, jak se snažil probít ven a utíkala pryč. Věděla dobře, že když se upír dva dny nenapije krve, zemře. Miraj se krmil jednou denně a ona ho dnes uvěznila ještě před tím, takže zbývá jen jeden den a její pomsta bude dokonána. Amélie konečně dostane svou odplatu za roli, kterou hrála v Adellině životě a Adell očistí rod.

„Kdo zabije upíra, vykoná záslužný čin,“ odcitovala si Adell v poklusu jedno z hesel rodu Lancasterů a běžela zpět k domu, aby náhodou někoho nenapadlo jít do části zahrady, kde byl upír uvězněný a třeba ho i pustit!

Když Amélie přišla z práce hned se po Mirajovi sháněla, ale nikdo ho neviděl a nikdo ho neřešil, byl to přece upír.

Když Miraj stále nepřicházel, začala být Amélie vystrašená a když padla tma, vydala se ho hledat, ale marně. Celou noc strávila doma a telefonovala. Policii, jestli ho nenašli, známým jestli ho neviděli, ale bezvýsledně, po Mirajovi se slehla zem. Po bezesné noci zůstala Amélie z práce doma, co kdyby Miraj přišel domů, když ale ani odpoledne nepřišel, vydala se ho znovu hledat, co jestli někde leží zraněný, bez potravy, musí ho najít, jinak její láska zemře.

Když padla noc, přišla za Amélií Adell.

„Už dlouho jsem si lámala hlavu, co ti mám dát za všechnu péči, kterou jsi mě a rodu věnovala, začala rádoby vážně Adell. „Obětovala jsi vše, co jsem měla pro rod, ale sama jsi nezůstala pozadu,“ zakončila významně. „Tady máš mé poděkování!“ vykřikla a mrštila Amélii k nohám klíčem od kůlny.

Amélie jej hned poznala.

„Co jsi udělala, co jsi udělala?“ křičela v hrůze a vrhla se k Adell, ale ta se jí vyškubla a nelítostně zakončila svou řeč, jedním z hesel rodu: „kdo zabije upíra, vykoná záslužný čin!“

„Ne, Miraji!“ vykřikla Amélie a rozběhla se ke kůlně. Za běhu se jí stále ozývala v hlavě ozvěna Adelliných slov, kdo zabije upíra, udělá záslužný čin!

Když bez dechu doběhla ke kůlně, přivítalo ji hrobové ticho.

„Miraji?“křikla Amélie do tmy a začala se potýkat se zámkem, „vydrž lásko, už jdu!“

Ale odpovědělo jí jen hrobové ticho.

Konečně se jí podařilo dveře otevřít a hrábnout po vypínači.

„Néééé!“ vykřikla zoufale Amélie a klesla na kolena. V úzkém pruhu světla viděla na hromádce, hromádku popela. To je vše, co zbude z upíra, když se včas nenakrmí.

4 komentáře: „47. Příběh rodiny Lancasterů

  • 14.7.2016 (10:33)
    Permalink

    Hooooodne husté. Jakože hod e dobre! !!!!

    Reagovat
  • 14.7.2016 (19:25)
    Permalink

    Upíři přece mají obrovskou sílu, je nějaké dřevěné dveře nemůžou zastavit. Aspoň co jsem četl pár knih od Kulhánka. Takže mi to nějak nehraje.

    Reagovat
    • 17.7.2016 (12:21)
      Permalink

      Tohle nejsou nějací „reální upři.“ Brala jsem to spíše podle toho, co o nich říká hra. Tedy: rychlost a chytrost 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *