46. Příběh rodiny Lancasterů

  1. Bolest a pláč

Asi po třech měsících od Erikova tragického skonu se začala Oksana sbírat. Snad k ní konečně pronikla Šarlina slova o tom, že má vlastně štěstí, že jí osud dovolil prožít několik dokonale šťastných let se svou láskou, protože mnoha lidem se nikdy nepoštěstí svou pravou lásku nají, či ji vzchopilo rostoucí bříško? Sama nevěděla, ale najednou cítila, že to nemůže vzdát. Má přece ještě Josého, miminko a Šarlu, která se snaží, jak nejvíc může a to za pár týdnů maturuje. Je načase se konečně sebrat. Navíc se doslechla o osudu sestry Bianky a uvědomila si, že je na tom ještě dobře. I Bianca byla šťastná, že žije daleko od Sídla. Být Lancaster už pro ni nic neznamenalo. Pracovala na radnici a starala se o své dvě dcery. Už dospělou Ladoňku a dospívající Jasonii. I ona před časem ovdověla, ale na život bez milovaného Jindřicha si už zvykla. Stále jí chyběl, ale už to nebyla taková ochromující, duši rvoucí bolest jako ty první měsíce po jeho odchodu. Ji i Jindřicha navíc pojila kromě lásky i společná bolest. Ona a Jindřich totiž neměli jen dvě dcery, původně měli tři. Mezi Ladoňkou a Josenií se jim narodila ještě maličká Sofinka. Tu jim ale ještě v porodnici kdosi ukradl. Nikdy se jim nepodařilo vypátrat a ani pachatele. Policie byla bezmocná a ze Sofinky se tak stala smutná vzpomínka, na kterou teď po smrti manžela zůstala Bianca sama. Ale i přesto, co si Bianca v životě vytrpěla, nikdy svého odchodu ze sídla nelitovala. Zvěsti o tom, co se tam děje dolehly až na jejich ranč a Bianca nepochybovala o tom, že Sídlo je prokleté. Nevěřila ani tomu, že bych narození dvojčat Normana a Drusily mohlo osud rodu zachránit.

V Sídle byli ale zcela opačného názoru. Narození dvojčat pro ně bylo jasným znamením, že bude líp, ale nebylo. Drusila neměla Lancasterské oči a u Normana to bylo sporné, navíc celou rodinu sužoval kritický nedostatek peněz. Už nepracoval jen Montgomery, ale do zaměstnání musely začít chodit i Amélie a Adell. Ale nebylo to k ničemu, neměly dost velké vzdělání na postup v práci, kterou navíc považovaly za potupnou. Jejich chabé výplaty tak nestačily na provoz Sídla a vše se řítilo do záhuby.

A tehdy přišel čas na Adellinu pomstu. Plačíc přišla za Amélií, že už ani nemá co dát dětem k jídlu a že se snad budou muset všichni ze Sídla odstěhovat, protože jeho provoz je příliš nákladný. Amélie se zhrozila, to za žádnou cenu nesmí dopustit! Ale co dělat? A tehdy se Adell vytasila s řešením. Ještě se s Mirajem milují? Tak ať se vezmou! Předci by to jistě pochopili. Rod se neznečistí, Amélie už je příliš stará na to, aby ještě měla děti a rod se udrží v Sídle. Adell nemusela Amélii dlouho přemlouvat, už tolik let toužila po společném životě s Mirajem, takže se ráda chytla jakékoliv záminky, která by to umožnila.

Netrvalo dlouho a Miraj se nastěhoval.

Miraj

Konto rodiny se navýšilo o pár desítek tisíc simoleonů a rodina se opět zařadila mezi boháče. Amélie s Mirajem trávili celé dny ve společnosti toho druhého, těšili z toho, že jsou konečně po tolika letech spolu, dělali si plány, co musí podniknout. Teď když už se konečně nemusí skrývat. Musí znovu navštívit tu galerii, kde se poznali, teď už tam půjdou společně! Mohli by si také vyjet na pár dní k vodopádům a tam strávit pár dní spolu sami v chatce, jen oni dva!

Pak ale přišel den, který vše změnil. Den Adelliny pomsty…

2 komentáře: „46. Příběh rodiny Lancasterů

    • 7.7.2016 (7:16)
      Permalink

      😀 😀 😀 A to teď mám ještě blok v psaní 🙂 Narazila jsem na část, která by měla být dost „porno“ a hrozně se po těch letech stydím to napsat 🙂 Tak si říkám, jestli to raději nevynechat? ? 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *