40. Příběh rodiny Lancasterů

10. Adam

„Co to má znamenat!?“ Naprosto šokovaná Amélie vzala chlapečka dovnitř. Celý byl pečlivě zabalený v modré dečce, ale bez jakéhokoliv vzkazu.
Když se vrátili domů Adell s Montgomerym, Amélie jim chlapečka ukázala a přemýšlela, co s ním má dělat?
Zatímco Adell zpráva ani chlapeček příliš nezaujaly, Montgomery zbledl jako smrt a spěšně se omluvil, že si musí okamžitě zavolat.
Za pár minut byl zpátky. Už nebyl šokem bledý, ale celý rudý.
„Musím s vámi mluvit“, pronesl směrem k sestrám. „Tohle“, kývl hlavou směrem k dítěti, jako by na něj nesnesl pohled, „je Adam Mortdachai, můj syn“.
Tahle slova probrala z letargie i netečnou Adell.
„Cože?!“ zařvaly sestry dvojhlasně.
„Ano, je to tak pronesl rezignovaně Montgomery, asi je na čase abych k vám byl upřímný…“ usedl unaveně na židli a pokračoval: „Do města jsem se přistěhoval přibližně před rokem, ale hned první týden jsem se při zařizování domu poranil a musel jsem se nechat ošetřit v nemocnici. Na příjmu se mne ujala mladá medička s těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Jmenovala se…“
„Ester,“ přerušily ho opět dvojhlasně sestry. Montgomery přikývl.
„Ano, Ester. Stejně jako já do ní, zamilovala se ona do mne, o dva měsíce později mi řekla, že se mnou čeká dítě. Neřešili jsem to, byli jsme šťastní, po pár týdnech jsme se vzali…“
„No to si snad děláš..!“ vyrazila ze sebe Amélie, ale Montgomery se nenechal přerušit.
„Bylo to jako sen, jen s jednou výjimkou. Byli jsme chudí, Ester v práci teprve získávala svou pozici a mě se práci ještě nepodařilo sehnat. Nesnášel jsem to. Vždy jsem věděl, že mám před sebou zlatě vydlážděnou budoucnost, plnou života v luxusu, to byl můj životní sen a teď jsme byli dva, zanedlouho tři namačkaní v miniatruním domku s oprýskaným vybavením z druhé ruky… Když jsem tě tenkrát v kavárně,“ kývl hlavou směrem k Amélii, „zrovna jsem přemýšlel, zda to všechno má smysl. Zda by nebylo lepší se v klidu rozejít a protloukat se světem každý na vlastní pěst, dítě nedítě. A do toho jsi vstoupla ty s nabídkou mé vysněné budoucnosti. Musel jsem si vybrat mezi klidným životem, prodchnutým přátelstvím a sounáležitostí nebo splněným snem. Vybral jsem si sen.“ Montgomery si ztěžka povzdychl, ale statečně pokračoval dál v líčení svého příběhu.
„Ten týden před svatbou jsem zařizoval rozvod. Ester to nepřijala dobře, křičela, brečela, není se samozřejmě čemu divit, spíš je s podivem, že z toho neporodila, byla už v osmém měsíci. Nemohla se utišit, dokud jsem jí neřekl, koho si mám vzít. Tehdy ztichla a s podepsanými rozvodovými papíry, mne vyhodila z domku. Poslední co mi řekla, je, že mne to bude mrzet.
Před chvílí jsem jí volal, Adam je náš syn. O dítě se prý mám postarat já. Ona se starala, dokud nebylo na světě, já se mám postarat teď, když je. A tobě,“ pohlédl přímo do Améliiny sinalé tváře, „mám vyřídit, že tě varovala. Nezná slitování, s tebou i celou rodinou skoncovala, už není Lancasterová, od teď je Mortdachai! A kluk je prý po ní, že už budete vědět, co to znamená. Pak mi praštila telefonem.“
Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém všichni tři zírali na malého chlapečka, který se tiše rozvaloval na peřince.

2 komentáře: „40. Příběh rodiny Lancasterů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *