39. Příběh rodiny Lancasterů

9. Dohoda
 
Do Sídla Amélie nevstoupila tiše a důstojně jak u ní bývalo zvykem, nýbrž je rozrazila dokořán a okamžitě se začala shánět po Adell. Šarla jí nasměrovala do jídelny, Amélie tam neprodleně vyrazila a hned jak mezi dveřmi zahlédla Adell rozjařeně jí oznámila: „Budeš se vdávat!“
„Ne, nechci,“ odvětila mdle Adell, ale to už Amélie věděla, že má vyhráno. Kdyby bývala Adell vyletěla a začala vyvádět, měla by to Amélie hodně těžké, ale takhle? Ani nedala najevo, že si Adellina odporu všimla.
„Večer se sem přijde představit a uvidíš, že je přefektní! Má naše oči! Je to důstojný mladý muž, ideální Lancaster!“
„Co pořád čučíš?“ utrhla se na Adell, která na ni nepřítomně zírala. Někdo se o tebe, Šarlu a celou rodinu musí postarat, když ty toho nejsi schopná a já tu taky věčně nebudu!“
Celý den jí nedala pokoj, až když pak večer upravená Adell čekala v jídelně na ten mužský zázrak a ztělesněnou dokonalost, přiznala si, že je na něj přece jenom v koutku duše docela zvědavá. Na světě nebylo moc lidí, které by Amélie prohlašovala za rovné Lancasterům, vlastně, když se nad tím tak zamyslela, tak tajemný Montgomery Mortdachai byl úplně první.
Sotva nastala šestá hodina, ozval se zvonek. Adell zatajila dech, jaký asi bude?
Dveře se otevřely a tam stál on! Ztělesnění mužské dokonalosti. Tělo sportovce ukrýval dobře střižený, elegantní vycházkový oblek. Stačilo pár chvil konverzace a ukázalo se jak moc je charizmatický a pečlivě skrývaný náznak rebelství mu dodával tu pravou jiskru. Adell byla unešená, na Vendelína a bolest, kterou jí způsobil už si ani nevzpomněla.
Když Amélie viděla jakým směrem se konverzace vyvíjí, prohlásila, že není na co čekat.
„Nejsme malé děti a nemusíme si tu nic nalhávat. Vidím, že jste v sobě našli zalíbení a nevidím důvod proč čekat. Jak jistě pan Mortdachai pochopi, trochu nás tlačí čas. Myslím, tedy, že svatbu bychom mohli uspořádat na konci týdne. Pokud nemáte nikdo nic proti.
Na Montgomerym bylo vidět, že se na okamžik zarazil, jako by mu po tváří prolétl jemný stín a náznak smutku, než vše zaplašil šibalským, pod čtveráckým knírkem, skrytým úsměvem. Potřebuje si prý ještě ve městě zařídit jednu maličkost a pak už je celý jen jejich.
Amélie i Adell přisvědčily a ještě ho pozvaly, ať se nastěhuje, kdykoliv bude chtít. Montgomery to rád přijal, protože už se nemohl dočkat až se v útulném a rozlehlém sídle zabydlí.
O pár dní později se Montgomery Mortdachai nastěhoval do sídla a o den později se stali s Adell manželé.
O své minulosti, o tom kde se ve městě vzal, kde žil a odkud je mluvit odmítal a poté, co Améliiny a Adelliny otázky zůstávaly opakovaně bez odpovědí se s tím smířily. Navíc nedlouho po svatbě měly Adell a Amélie jiné starosti, protože zjistily, že je Adell těhotná. Teď už si Amélie bez zábran užívala pocit, že splnila odkaz rodu, protože nepochybovala o tom, že tohle dítě, už bude mít znaky pravého Lancastera. Musí!
Nenapadalo ji vůbec nic, co by se mohlo pokazit, vše bylo na dobré cestě, Amélie byla konečně dokonale spokojená, dokázala to. A na obláčku spokojenosti by se nejspíš vznášela až dodnes, kdyby se jednoho dne neozval zvonek a ona po otevření dveří našla na zápraží ležet novorozeného chlapečka.

 

1 komentář: „39. Příběh rodiny Lancasterů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *