O naději

Pozoruji, že poslední  dobou pořád kvůli něčemu kňourám. Nemám práci, nemám kde bydlet, jsem sama…prostě selhávám všude tam, kde je to důležité.

Na druhou stranu se ale málokdy zmiňuji o spoustě věcí, ve kterých jsem měla obrovské štěstí…

 

  1. VB

Bývalý přítel a můj nejbližší člověk. Nejsme asi kamarádi v běžném slova smyslu, jako jsme byli dřív, ale pořád je to člověk, na kterého se mohu spolehnout a věřím, že on ví, že se může spolehnout na mě.

 

  1. Ciri a Matýsek

 

Matýsek byl první pes, kterého jsem si mohla chovat a venčit jako by byl můj. Vždy jsem ale věděla, že je VBho séger.
Ale Ciri? Od prvního okamžiku, kdy jsme ji přivezli domů a já s ní strávila první týden jejího života, protože VB nemohl, jsem ji přijala za svou. Dneska když jsem se probudila, objala jsem to teplé tělíčko, co leželo vedle mě a jako každé ráno jsem políbila tu heboučkou hlavičku, co mi ležela na ruce, naslouchala jsem jejímu chrápání – byla jsem skoro šťastná. Sice nemám děti, a kdo ví, zda se mi někdy podaří je mít, to ale neznamená, že jsem nezažiju tu bezvýhradnou lásku…

 

 

 

 

 

 

 

  1. Už 11 let mám blog a teď i nový projekt

Blogování se stalo nedílnou součástí mého života a když je mi skutečně nejhůř, projíždím si blog a říkám si, co všechno jsem dokázala.

Teď jsem spustila i nový projekt – Knižní týdeník, web zaměřený na knihy a vše o nich.

Neznám statistiky takových projektů a nevím, jak si Knižní týdeník vede ve srovnání s podobnými projekty, za sebe ale mohu říct, že si vede velmi dobře. Už během prvního dne návštěvnost dalece předčila návštěvnost blogu a počet FB fanoušků jsme pokořili do 3 dnů. Každý den pečlivě sleduji návštěvnost i počty odběratelů a doufám. Doufám, že tohle jsou ty stránky, které mi konečně přinesou nějaký příjem z reklamy, budou známé, a na kterých předvedu vše co umím…

Mimochodem, pokud máte rádi knihy, budu ráda, když budete Knižní týdeník sdílet dál.

 

  1. Mám nejúžasnější babičku a dědu na světě

Můj děda platí v rodině za legendu. Dnes už je sice jen stín sebe sama, ale já si pořád pamatuju, jaký byl dříve. Děda, co mě na Velikonoce sestřeloval ze stromu hadicí, člověk který nikdy necouvl a nikdy nedržel hubu a krok, když bylo něco špatně.
Nedávno mi matka říkala, že jsem jak on, že to nemyslí jako lichotku, ale že tak to prostě je. Chci věřit, že má pravdu.
Je to hrozně zvláštní, zejména když potkám svého nejstaršího bratránka, protože i on se vyvedl po dědovi. Neviděli jsme se několik let a přesto, když jsem ho znovu viděla, byl to on. Člověk, který ovlivnil mé dětství jako nikdo jiný a člověk, kterému mohu věřit, protože ať je situace jakkoliv zlá, jeho reakce bude v naprosté většině shodná s mojí. Protože prostě děda…

A babička? To je přesně ten mateřský typ, jak má babička být. Vždycky má pro mě ve špajzu schovaného něco na zub, nikdy se nezapomene zeptat, jestli něco nepotřebuju a její rada: „Sdělená starost poloviční starost, sdělená radost dvojnásobná radost funguje. Kdybych se té rady byla bývala držela, a svěřila se jí, když jsme se s VB rozešli, byli bychom spolu dodnes.

 

  1. Nikdy se nevzdávám

Tenhle bod zní ve světle mého neustálého kňourání asi dost divně, ale je to tak. Jedno z mých hesel je Dum spiro spero – dokud dýchám doufám. Nedokážu prostě věci skutečně a definitivně vzdát. Nikdy nepřestanu doufat, že se k sobě s VB vrátíme a bude to lepší než dřív, přesně tak jak říkal. Dokud neobdržím zamítavý mail, budu doufat, že tu práci dostanu. Nepřestanu doufat, že se jednou dočkám výplaty 30 000 Kč čistého, což není taková utopie, jak by se mohlo zdát. Nikdy nepřestanu pročítat inzeráty realitek v naději, že konečně najdu dům pro mě a nikdy se nevzdám myšlenky, že jednou se budu dívat do očí mých dětí, stejných jako mám já, hladit jejich vlásky a čuchat jejich vůni.

Říká se, že na konci vše dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. A  to, je moje naděje. Stačí vydržet, přelézat překážky a na konci to na mě čeká.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *