12. Příběh rodiny Lancasterů

Život Lízy a Josefa poklidně plyne a ačkoliv se zdá, že mají vše, co si jen mohou přát, přesto si uvědomují, že jim něco chybí…
 

 
5. Jsem dědek!
 
Poté, co Josef oslavil šedesáté narozeniny došlo k velké změně. Jako by na něj najednou dolehl jeho věk, který až do té doby ignoroval. Bylo mu šedesát a v tom věku mají jeho vrstevníci vnoučata, zatímco on nemá ani dítě. Zrcadlo mu najednou přestalo ukazovat tvář mladíka, ve které se sem tam objeví šedý vlas, ale konečně mu ukázalo realitu, tvář strace se stříbrnými vlasy ve kterých se tu a tam objeví černý.
 
9cfd83037c_101753834_o2
 
Po uvědomění si vlastní smrtelnosti začal Josef naléhat na Lízu, aby měli děti. Ale Líza nechtěla, zatím ještě ne. Toužila po tom věnovat se kariéře, kterou celý život házela za hlavu jako nepodstatnou a až život s Josefem ji donutil věnovat jí pozornost, protože se styděla. Byla partnerkou světoznámého astronauta a pracovala jako pomocnice v kuchyni. Což je pozice pro ty nejnižší existence v pracovním světě. Lidi se základním vzděláním a přistěhovalce.
 
Ale dlouho zanedbávaná kariéra nešla nastartovat mávnutím proutku a Josef tolik naléhal. .. Přesto Líza vydržela odolávat dlouhých pět let, než konečně Josefovi na oslavě jeho šedesátých pátých narozenin pošeptala do ucha, že je připravená na to mít děti.
 
Josefovo nadšení neznalo mezí, už ani nedoufal, že tahle slova někdy z Líziných úst uslyší. V koutku duše se bál zda vůbec v jeho věku ještě bude možné mít děti, a když měsíce plynuly a Líza stále nebyla těhotná, jeho strach se zvětšoval.
Vyčítal si kolik let strávil povrchní honbou za kariérou a nevěnoval se tomu, co je v životě skutečně důležité. Rodině, dětem, někomu, komu by mohl předat svůj odkaz. Vždyť k čemu mu to je, když nemá, komu by svou pochodeň předal a jeho jméno zemře společně s ním? Josefovo trápení trvalo přesně rok až do doby, než se k němu na oslavě jeho šedesátých šestých narozenin přitočila Líza, zašeptala mu do ucha: „Bude z tebe táta,“ a zase zmizela v davu.
 
Rozrušený Josef se okamžitě vydal za ní, nevěřil, že správně slyšel, už se vzdal všech nadějí a teď by mělo být jeho přání vyslyšeno? To přece není možné!
Našel ji venku na zahradě. Z domu k ní doléhala hudba, ale ona zamyšleně pozorovala noční oblohu. Tiše, aby ji nepolekal, zašeptal její jméno.
„Lízinko?“ Prudce se k němu otočila.
„Lízinko,“ zopakoval její jméno a náhle nevěděl jak dál, určitě špatně slyšel, jistě neříkala, že z něj bude táta.
 
 
Chvíli jej mlčky pozorovala, částečně skrytá ve stínu a pak se jí jej zželelo, „budeš táta,“ zopakovala potichu a s radostně bušící srdcem pozorovala, jak náhle oněmělému Josefovi tiše stékají po tváři slzy radosti. Budou mít dítě, on a Líza budou mít dítě, bude z něj táta! Jeho život se naplnil, konečně má vše po čem kdy v životě toužil.
 
[fruitful_tabs type=“default“ width=“100%“ fit=“false“]
[fruitful_tab title=“Další kapitola“] Export1 [/fruitful_tab]
[fruitful_tab title=“Předchozí kapitola“] Export1 [/fruitful_tab]
[/fruitful_tabs]

3 komentáře: „12. Příběh rodiny Lancasterů

  • 11.8.2016 (12:13)
    Permalink

    Ne jen hlavnímu hrdinovi kanou slzy po tváři …

    Reagovat
    • 11.8.2016 (15:41)
      Permalink

      Neboj, tak y se dočkáš. 🙂 Moje máti vždycky říká: „počkej za rok a den…“ a většinou měla pravdu. Někdy to trvalo déle, ale nakonec jsem se vždy toho, co jsem chtěla vždy dočkala. 🙂

      Reagovat
  • Pingback: 13. Příběh rodiny Lancasterů | Antea bloguje

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *